Ropucha.

Ropucha. – List příteli. –
Ty píšeš smuten: Svět je stále horší, zlá těžká vláda jako balvan leží na cestě k dobru, trpět musí každý, kdo s vlky nevyje, v psí, v posměch luzy je vydán ideal a božský soucit, na rozích ulic prodává se láska, těch stále míň, kdo ještě v lidstvo věří, těch stále víc, kdo věří v zisk svůj pouze, lže každá těcha a lže každá naděj’; sny o ráji, jenž dávno lidstvu ztracen, jsou právě sny a v dálku jen se tratí a stejně bledne v mlhách minulosti tvář trpká Sokrata i sladká Krista. Jen Mamon sedí dnes na stolci světa a chřestí miskou, již podává kolem a každý z těch, kdo spějí drahou žití, tam něco hodí, jeden svoje mládí a druhý čest a třetí dobré jméno, sny o velkosti ten, ten dívčí srdce a všickni duši. Stárne svět a hyne. I krása neplatí dnes, na tržišti hnis ran svých ukazuje každý mrzák a zve to krásou, že to smutná pravda. 110 Je zmatek ve všem, v myslích jako v srdcích, je všady západ, století skon hlásá se smutným červánkem, co dá nám jitro? Tak píšeš mi a duch tvůj zachmuřený, jenž z Platona zvyk’ píti svatých zřídel, se táže mne, zda vidím léku, spásy v tom bludišti? Chci tobě odpovědít a probíraje klikatou se drahou, již prošel člověk od negace strží ku výším idealu a zpět zase, víc nenalézám, bych ti odpověděl, než starou pověst, kterou v dětství dobách rtem chvějným bába vyprávěla dětem, když listopad zřel oknem zamlženým venkovské chaty v loučí rudý oheň a v bzukot kolovratů... V jednom městě, jež kdesi v poušti leželo, vysch’ pramen. Vše marné bylo, s okovy a džbery a džbány namáhání, žízeň rostla. Byl jediný to v celém městě pramen z oasy blízké svedený. Prah’ každý a hynul v nářku, žena, kmet a dítě. I odkryli ten zdroj a začali hledat a k hrůze zřeli na dně městské studny, kde z oasy jim voda přitékala, jak velká ropucha tam ve tmě sedí. Ta pila, ssála všecku živnou vodu a její oči svítily tmou, úhly a její hrdlo víc se nadýmalo a její údy rostly, čím víc pila. 111 Ba přikryla juž netvárným svým tělem zdroj celý; nejen hltavými ústy, i všemi těla pórami juž ssála z oasy tekoucí sem svěží vodu a rostla v horu. Nastal děs a zmatek a nikoho tu, jenž by osmělil se v chřtán ropuchy té vrazit ostrý oštěp, ji skolit rázem, vrátit městu vodu a život s ní. I hledali kol v kraji a pastýřů se ptali, až tu řekl jim poustevník, že kdo má srdce čisté, ten zmůže ropuchu. Však tato rada jim nepomohla, nebo srdce čisté tam neměl nikdo. Chápeš moji pověst? Jsou srdce lidská jak z oasy pramen, z nich proudí lidskost, soucit, něha, láska, z nich svět se živí; ale co je platno, když před pramenem všech ropucha sedí a hltá čerstvou, svěží vodu živou, jí sama bubříc? Tvoje „já“ to vlastní na prahu tvého srdce sedí, hrozná to sobectví je ropucha a zisku; ta zhltí každý k dobru vzruch a povzlet, ta ssaje každou krůpěj svaté lásky, ta staví každou vlnu ryzí snahy, když v odvet berná necinká jí mince; vše zastíní, div ještě stihneš hvězdy, že planou na nebi a kolem růže na keřích zadarmo že světu voní. 112 Tím děje se, že dobro, soucit, láska i krása mizí. Rada poustevníka i u nás platí, pouze čisté srdce můž skolit ropuchu, by svěží pramen k všech osvěžení, útěše a plesu kol rozlíti moh’ stříbrnou se vlnou. Ó nejsme živi v dobách heroických, kdy na draka vstát musil Jiří s kopím; jsme děti jiné doby, ale větší by héros byl, kdo maje srdce čisté by začal u sebe a smělou rukou si z hrudi vyrval ropuchu a zničil své nízké „já“, jež hltá vyšší snahy všech blaho ssajíc ústy svého zisku. To na tvůj smutný list ti odpovídám. Ó buďme dobří, buďme odhodláni, víc obětí, víc odříkání, lásky, víc heroismu v zapírání sebe a čistý pramen dobra, lásky, krásy všem poteče zas hojně, zprahlé rety že svlaží si zas žena, kmet i dítě i věrný pes, jenž za svým pánem kráčí. Co na to řekneš? Nevím, však buď Jiřím! 113