Dědičnost.

Dědičnost.
Jak bubliny se vznesou na vodách a chvíli blýskají a svítí v tmách, než zniknou v bezednou tůň zpátky zas, tak rodíme se, tak hrob hltá nás. Z té spousty, před námi jež byla tu, se vznesem k žití v sladkém záchvatu a blýsknem chvíli, hrajeme pár dnův ssajíce život z hlubých pramenův. Kdys žila matka, otec žil a děd, ti klesli v tůni zpět, my jich jsme sled, co plálo v nich, v nás opět má svůj svit: táž myšlénka, týž vzruch a tentýž cit. Tak vlečem od rodu v rod na novo to Evy dědictví i Kainovo. Chceš dobrý být? – Máš otrávenou krev, – však vůli máš a zde svou sílu zjev! Jed zloby od praotcův v krvi své ty zmírni láskou, k níž tě Kristus zve, a pravda, Darwin v přírodě již čet’, ti nevyroste v otravný víc květ. 91 A mdlobu, pod níž klesal otec, rob změň v sílu athlety, jež drtí hrob, v tu, kterou Shakespeare objal duchů říš, v tu, kterou Laplace v hvězdnou vzletěl výš. A stará báj, – jež nová pravda dnes, ti bude pouze stupněm do nebes, do ticha, smíru svatvečerních zvonů, v nich zemřeš tich jak Oidip na Kolonu. 92