Dědičnost.
Jak bubliny se vznesou na vodách
a chvíli blýskají a svítí v tmách,
než zniknou v bezednou tůň zpátky zas,
tak rodíme se, tak hrob hltá nás.
Z té spousty, před námi jež byla tu,
se vznesem k žití v sladkém záchvatu
a blýsknem chvíli, hrajeme pár dnův
ssajíce život z hlubých pramenův.
Kdys žila matka, otec žil a děd,
ti klesli v tůni zpět, my jich jsme sled,
co plálo v nich, v nás opět má svůj svit:
táž myšlénka, týž vzruch a tentýž cit.
Tak vlečem od rodu v rod na novo
to Evy dědictví i Kainovo.
Chceš dobrý být? – Máš otrávenou krev, –
však vůli máš a zde svou sílu zjev!
Jed zloby od praotcův v krvi své
ty zmírni láskou, k níž tě Kristus zve,
a pravda, Darwin v přírodě již čet’,
ti nevyroste v otravný víc květ.
91
A mdlobu, pod níž klesal otec, rob
změň v sílu athlety, jež drtí hrob,
v tu, kterou Shakespeare objal duchů říš,
v tu, kterou Laplace v hvězdnou vzletěl výš.
A stará báj, – jež nová pravda dnes,
ti bude pouze stupněm do nebes,
do ticha, smíru svatvečerních zvonů,
v nich zemřeš tich jak Oidip na Kolonu.
92