Introitus.

Introitus.
Je znáte jistě; často v drahu vaši se mihly tajemné ty postavy, ať žlutý list se v svadlou travu snáší a večer táhne šedý, mlhavý; Aťať jarní slunce mladým listím pouští svou tancující usmívavou zář, vždy kráčejí jak visiony pouští skráň skloněnou a v ruce breviář. Ve starých, opuštěných parků tiši, kol vyschlých, listí plných fontanů, kde chladné větry zkazky zimy dýší, ve dveřích rozvětralých altanů; [7] Ii na vsi tiché, po rybníků hrázi, u hřbitovních zdí, opuštěných cest, kde bodlák větrů v plen své pýří hází a čekanka své lístky modrých hvězd; Předpřed kláštery v aleji tiché, ztmělé po svadlém lupení lip stověkých, jak stíny chodí, nesou na svém čele taj myšlénky a resignace sníh. Ba v města vřavě, často na ulici, kde vlny života se trou a vrou, na tramvai a v davů tlačenici svůj brevíř náhle klidně otevrou. I ptám se často: Jaká božská těcha, myšlénky jaký lék i dumy skvost v té knize zavřen jest, že každý spěchá číst v ní a víc, než káže povinnost. Ať času proud jde tich, ať k nebi šlehá, svět není pro ně, jiná v duši zář jim svítí, jiných tichých slastí něha, již mystický jim skytá breviář. Syn doby nové chci se učit od nich, s myšlénkou svou v tak těsném svazku žít, jak leknín spící na hladinách vodních se spletí kořenů v hloub zakotvit. 8 V hloub tiché dumy, z níž se rozvít může, ať kolem soptí a se zmítá svět, ve snivé kráse leknínové růže mé písně v sebe uzavřený květ! *** Ti myšlénkou svou zakotvení v bohu doujdou ovšem jako stíny žitím dál, ichjich duch je roven ptáku báje, nohu, jenž lunou živ dlí na okřídlí skal. Svůj Pathmos přenesou i v denní vřavu, jdou hlukem světa v sebe vhroužení! já nemohu však odvraceti hlavu od shonů kol od bouře, víření. Kus mého srdce v davu tom se třese, kus mojí duše lká i úpí tam, já raduji se v malých malém plese, já s nimi pro kus chleba umírám! Pro chleba, tělo jenž i ducha sytí, pro míru, práce, krásy, dobra vzruch, všech žití kolem je i moje žití, bůh potlačených je i též můj bůh. A místo zázraků a visionů mi plní dumy lidské práce plod, s myslícím myslím, s tonoucími tonu, mně svatý mozol dlaně, skrání pot. 9 Ne v odříkání, v zasáhnutí smělém v to kolo záhad, které letí kol, zřím úděl žití, být si spasitelem, sám vykouzlit květ na bezlistý stvol. A pouze v tichu svaté vigilie, kde s bohem svým duch tiše mluví sám, svůj brevíř, v kterém srdce moje bije, – kéž srdce lidstva též! – si otvírám. 10