Žalm života.
Jak tu jdeme, ať se skvěje
slunce, ať kol mrákota,
pro sebe z nás každý pěje
pochmurný žalm života.
Jeden do žuly jej tesá
příštím věkům na podiv,
druhý hledem na nebesa
v srdci s díkem, že jest živ.
Ten jej hledá v ruky stisku
a ten v potu tváře své,
ten jej křičí, v divém trysku
vášeň sup když hruď mu rve.
Mučenníci, apoštolé,
vyznavači idejí,
rozsevači v holé pole,
děti sladkých nadějí!
[116]
Jdeme stále, jdeme dále,
v hrudi jeden ideal
vykouzlit květ v srdcí skále,
a to náš je svatý Graal.
Třeba padnem. Přes mrtvolu
druh se vzepnout nelení,
nesmrtelné jsmeť my spolu
dračích zubů osení.
Kdo můž’ říci: V mrtvé tiši
hrobů číhá nicota?
Nikdo z těch, kdo tady slyší
hřmíti ten žalm života!
118