Vigilie.
My bdíme stále v žalu, smutku,
na jitro stále čekáme
schystáni na poslední půtku
a v minulosti těkáme.
Ta výtky,vzdechy nám dát může,
proč otec lepší byl než syn?
jen porosené z hrobu růže,
jen svadlé listí zřícenin.
Nám jiného jest zapotřebí
než duma ona malátná.
Viz sudlici a cepy s hřeby,
ó velká zbraň a památná!
Však rovněž pouze k vzdechu nutí
a v nové žití nevzbudí.
My stopujme jen lidu hnutí,
své ucho lidu na hrudi.
[73]
Co praví tam to srdce zmdlené,
čím bouří jeho matný tluk?
co poslední krev do něj žene,
je hanba to, v níž jest živ vnuk?
Co hýbá se tam, co se chvěje?
Je vzruch to, nebo zoufání,
či slední sloka epopeje
s krvavým laurem na skráni?
Ne, to je život přítomnosti,
ne, to je hymna příštích dob,
jíž spuchřelé se zvednou kosti,
jíž bratem bude pán i rob.
To velká je a svatá snaha,
na půdě otců volný stát,
a ruku, která v jho tě vzpřáhá,
u samé paže zutínat!
Ó slyšte srdcí hrdou zkazku,
té podřiďte svůj den i sen,
tou strhněte si šalby masku:
Buď každý duchem svoboden!
*
My bdíme, ovšem ale časem
i nejlepší z nás klímá druh
a ospalým si řekne hlasem:
Brat za mne bdí aneb snad Bůh!
74
A zatím vlk se v ovčín dere
a trubců hejno v plný oul,
a vnitřku půtky začnou steré
o kozí chlup, o jotu, coul.
A síla mezitím se drobí,
proud rozbíhá se na stružky
a místo činů skráň v jhu mdloby
na klidu klesá podušky.
„A co mi po všem!“ refrain všeho,
Chci pokoj, jsem juž unaven!
a zatím nespí strůjce zlého
a dále dmýchá ve plamen.
A velký cíl se v mlhu tratí
a zbudou malých cílů sta,
a vše se mate, všecko hatí,
roj překážek tu vyrůstá.
Kdo bratr, ten se stává sokem,
a darebou je poctivec,
dva zří na jednu věc týmž okem
a přece je to jiná věc.
Kdo posud velký, v ráz je malý,
je v prachu, kdo čněl ve výši,
a přidat kámen byť i zdáli
i trpaslík si přispíší.
Co horké bylo – náhle studí,
co zlaté bylo – v blátě dlí,
co bavilo kdys – dnes to nudí,
co bylo plam – je svit jen mdlý.
75
Na místo skutku slova, slova...
Kdo zdráv, ten se ptá udiven:
je možno,že tak lid se chová
v boj o své býti připraven?
*
My bdíme... náhle v pustou tíši
se ozve mocný, bouřný hlas:
„Můj lide, v titanské čníš výši,
ty, jenž jsi druhdy světem třás’!
V tvých žilách krev plá velkých dědů,
již zachránili Evropu,
tys na buben tlouk’ vždycky ,k předu!‘,
jak obr vstoupil’s v potopu!
Můj lide, Slovanstva tys bílý
a spasný orel, k slunci leť!
Jen tebou dojde lidstvo k cíli
všech mloků, draků přes havěť!“
V to náhle syčící hlas vpadá:
„Můj lide svadlý ty jsi list,
jejž vichr smete v jiných stáda,
tvá kotva kde a čím jsi jist?
Tvých dědů sláva – pergameny,
tvá velkost – na bojištích kost,
tys vrak, jímž zmítá moře změny
a v mlze je tvá budoucnost!
76
Můj lide, nemáš přátel kolem
a křič si ,sláva!‘ z plných plic.
jsi hluchý klas na poli holém
a z ničeho se řítíš v nic!“
My bdíme a hlas tento dvojí
hned vznáší a hned kácí nás
a proto malátni jsme v boji,
my váháme – však letí čas.
Ó nevěřte těm klamným slovům,
toť dvojí maska zhouby jest!
Snům nevěřte, ni slávy rovům,
vám v srdci musí síla kvést!
Ne co jste byli, co jste právě
zde platí, čím být můžete –
a žírný klas v své celé slávě
i z půdy vstane prokleté.
*
My bdíme jako lidstvo celé
děs ve zraku a v těle chlad,
zlá strašidla v půlnoci ztmělé
my vidíme stát u svých vrat.
To učenci zří přes rameno
na pergameny, na papír.
Kdo’s příšero? Chci tvé znát jméno,
máš celkem tvar jak netopýr.
77
Ba světlo, jež v mé dumy hárá,
chceš zhasiti mi širákem?
Jdi! v žilách svých mám mízu jara,
fantome, splyň juž s oblakem!
Tys černý byl – Tam stojí rudý,
ten řinčí pouty, svírá pěst.
Čí vina to, že člověk chudý
na Golgotu kříž musí nést?
Jej svrhnout chce a sem se kasá,
Co věda, krása, osvěta?
Jen chleba! chleba! chleba! hlásá
dnes pán – kdys luza prokletá.
Dvě strašidla rod lidský bouří,
ční jako hory v jeho sen,
buď klesne v tmy, buď v žáru kouři
se ztopí – nikdy vykoupen.
A stará všecka zaříkadla,
ta sílu ztrácejí i ctnost,
kde jaká hradba každá padla,
ať ideal, ať národnost.
Ó svobodo! dál v poutech brodit
se musíme, ač zmdleni juž,
proč meč tvůj, jenž má osvobodit,
byl vždycky v ruce děcka nůž?
78
Proč ten, komu ty podáš ruku,
kdo první vykřik’: Vítězství!
ten první vbije bratřím v muku
tě na kříž svého sobectví?
*
My bdíme – do snění hlas šeptá:
Ó Pane, zbav nás pohromy!
Však málokterý se z nás zeptá:
Co tvoje říká svědomí?
My uspali je samolibě
a vášeň pouze hovoří,
jak utržené těká hříbě
a neptá se, co rozboří.
A přece teď by byla chvíle
zrak sklopiti, se v srdce bít,
a dávných přání na mohyle
své Confiteor netajit.
My hřešili na otců velkost,
na kus, jejž nadběhnuli nám,
a necítíme svoji mělkost
a zříme v oku bratra trám.
My hřešili na vzruch ten jarý,
jenž z křísitelů hrudi pad’,
a vznítil vesnu, léta žáry –
však námi přišel Listopad.
79
My hřešili na frase, slova,
na čerstvou vlastních dětí krev;
dnes zvučná frase není nová,
jak hrouda zní nám o rakev.
My hřešili dost z malé pýchy
a ještě více z pohodlí,
však zhouby červ dál ryje tichý
a ryje dál a neprodlí.
Kdo z nás má ryzí, čistou duši,
kam sobectví by nepad’ stín?
My nechali jsme doznít v hluši
ves věští hlas i moudrý kyn.
My tančili na kraji sopky
a sopka nyní burácí,
svou slávu zavřeli jsme v hrobky,
však smrt nikdy nic nevrací.
*
My bdíme – v bdění k otcům klesnem
a vystřídá nás syn a vnuk,
zda pozdraví v Hór tanci plesném
tvé, lidstvo, příští vesny puk?
Zda zbraň odloží z matné ruky
a sedne klidný k poháru
a v šalmají a houslí zvuky
zda zvedne jej všem ku zdaru?
80
Ó naději, lze tobě věřit?
Jsi žena a tož stejně lžeš.
My zvykli juž teď propast měřit
a bez obětí není řež.
Syn přijde, otcem pozatřese
a pochopí, proč tady kles’,
a bude to jak ve pralese,
kde z kmenu nový kmen se vznes’.
Ó víro! jdi, lžeš jako naděj’,
my chcem dnes pouze jistotu!
Než illusím v tvář hledět, raděj’
chcem dáti výhost životu.
Krok za krokem nám ve tmách jíti
a neptat se, kdo přítel náš,
jen sobě věřit, sebe ctíti,
jen vlastní bytosti být stráž!
Jen v sebe důvěřovat moci
a prchne zmatek neblahý,
a zaplanou nám hvězdy v noci,
víc než-li hvězdy – povahy!
Jen vlastní prospěch zašlapati
a čistou vlasti podat hruď
a budem pevní zas tam státi,
kde osud řekl: Tady buď!
81
O lásko! pouze na tvém klíně
vzplá budoucnost, ó zaplaň již!
Jsi velký, kdo se přiznáš k vině,
však větší jsi, kdo odpouštíš!
82