My bdíme stále v žalu, smutku,
na jitro stále čekáme
schystáni na poslední půtku
a v minulosti těkáme.
Ta výtky,vzdechy nám dát může,
proč otec lepší byl než syn?
jen porosené z hrobu růže,
jen svadlé listí zřícenin.
Nám jiného jest zapotřebí
než duma ona malátná.
Viz sudlici a cepy s hřeby,
ó velká zbraň a památná!
Však rovněž pouze k vzdechu nutí
a v nové žití nevzbudí.
My stopujme jen lidu hnutí,
své ucho lidu na hrudi.
Co praví tam to srdce zmdlené,
čím bouří jeho matný tluk?
co poslední krev do něj žene,
je hanba to, v níž jest živ vnuk?
Co hýbá se tam, co se chvěje?
Je vzruch to, nebo zoufání,
či slední sloka epopeje
s krvavým laurem na skráni?
Ne, to je život přítomnosti,
ne, to je hymna příštích dob,
jíž spuchřelé se zvednou kosti,
jíž bratem bude pán i rob.
To velká je a svatá snaha,
na půdě otců volný stát,
a ruku, která v jho tě vzpřáhá,
u samé paže zutínat!
Ó slyšte srdcí hrdou zkazku,
té podřiďte svůj den i sen,
tou strhněte si šalby masku:
Buď každý duchem svoboden!
My bdíme, ovšem ale časem
i nejlepší z nás klímá druh
a ospalým si řekne hlasem:
Brat za mne bdí aneb snad Bůh!
A zatím vlk se v ovčín dere
a trubců hejno v plný oul,
a vnitřku půtky začnou steré
o kozí chlup, o jotu, coul.
A síla mezitím se drobí,
proud rozbíhá se na stružky
a místo činů skráň v jhu mdloby
na klidu klesá podušky.
„A co mi po všem!“ refrain všeho,
Chci pokoj, jsem juž unaven!
a zatím nespí strůjce zlého
a dále dmýchá ve plamen.
A velký cíl se v mlhu tratí
a zbudou malých cílů sta,
a vše se mate, všecko hatí,
roj překážek tu vyrůstá.
Kdo bratr, ten se stává sokem,
a darebou je poctivec,
dva zří na jednu věc týmž okem
a přece je to jiná věc.
Kdo posud velký, v ráz je malý,
je v prachu, kdo čněl ve výši,
a přidat kámen byť i zdáli
i trpaslík si přispíší.
Co horké bylo – náhle studí,
co zlaté bylo – v blátě dlí,
co bavilo kdys – dnes to nudí,
co bylo plam – je svit jen mdlý.
Na místo skutku slova, slova...
Kdo zdráv, ten se ptá udiven:
je možno,že tak lid se chová
v boj o své býti připraven?
My bdíme... náhle v pustou tíši
se ozve mocný, bouřný hlas:
„Můj lide, v titanské čníš výši,
ty, jenž jsi druhdy světem třás’!
V tvých žilách krev plá velkých dědů,
již zachránili Evropu,
tys na buben tlouk’ vždycky ,k předu!‘,
jak obr vstoupil’s v potopu!
Můj lide, Slovanstva tys bílý
a spasný orel, k slunci leť!
Jen tebou dojde lidstvo k cíli
všech mloků, draků přes havěť!“
V to náhle syčící hlas vpadá:
„Můj lide svadlý ty jsi list,
jejž vichr smete v jiných stáda,
tvá kotva kde a čím jsi jist?
Tvých dědů sláva – pergameny,
tvá velkost – na bojištích kost,
tys vrak, jímž zmítá moře změny
a v mlze je tvá budoucnost!
Můj lide, nemáš přátel kolem
a křič si ,sláva!‘ z plných plic.
jsi hluchý klas na poli holém
a z ničeho se řítíš v nic!“
My bdíme a hlas tento dvojí
hned vznáší a hned kácí nás
a proto malátni jsme v boji,
my váháme – však letí čas.
Ó nevěřte těm klamným slovům,
toť dvojí maska zhouby jest!
Snům nevěřte, ni slávy rovům,
vám v srdci musí síla kvést!
Ne co jste byli, co jste právě
zde platí, čím být můžete –
a žírný klas v své celé slávě
i z půdy vstane prokleté.
My bdíme jako lidstvo celé
děs ve zraku a v těle chlad,
zlá strašidla v půlnoci ztmělé
my vidíme stát u svých vrat.
To učenci zří přes rameno
na pergameny, na papír.
Kdo’s příšero? Chci tvé znát jméno,
máš celkem tvar jak netopýr.
Ba světlo, jež v mé dumy hárá,
chceš zhasiti mi širákem?
Jdi! v žilách svých mám mízu jara,
fantome, splyň juž s oblakem!
Tys černý byl – Tam stojí rudý,
ten řinčí pouty, svírá pěst.
Čí vina to, že člověk chudý
na Golgotu kříž musí nést?
Jej svrhnout chce a sem se kasá,
Co věda, krása, osvěta?
Jen chleba! chleba! chleba! hlásá
dnes pán – kdys luza prokletá.
Dvě strašidla rod lidský bouří,
ční jako hory v jeho sen,
buď klesne v tmy, buď v žáru kouři
se ztopí – nikdy vykoupen.
A stará všecka zaříkadla,
ta sílu ztrácejí i ctnost,
kde jaká hradba každá padla,
ať ideal, ať národnost.
Ó svobodo! dál v poutech brodit
se musíme, ač zmdleni juž,
proč meč tvůj, jenž má osvobodit,
byl vždycky v ruce děcka nůž?
Proč ten, komu ty podáš ruku,
kdo první vykřik’: Vítězství!
ten první vbije bratřím v muku
tě na kříž svého sobectví?
My bdíme – do snění hlas šeptá:
Ó Pane, zbav nás pohromy!
Však málokterý se z nás zeptá:
Co tvoje říká svědomí?
My uspali je samolibě
a vášeň pouze hovoří,
jak utržené těká hříbě
a neptá se, co rozboří.
A přece teď by byla chvíle
zrak sklopiti, se v srdce bít,
a dávných přání na mohyle
své Confiteor netajit.
My hřešili na otců velkost,
na kus, jejž nadběhnuli nám,
a necítíme svoji mělkost
a zříme v oku bratra trám.
My hřešili na vzruch ten jarý,
jenž z křísitelů hrudi pad’,
a vznítil vesnu, léta žáry –
však námi přišel Listopad.
My hřešili na frase, slova,
na čerstvou vlastních dětí krev;
dnes zvučná frase není nová,
jak hrouda zní nám o rakev.
My hřešili dost z malé pýchy
a ještě více z pohodlí,
však zhouby červ dál ryje tichý
a ryje dál a neprodlí.
Kdo z nás má ryzí, čistou duši,
kam sobectví by nepad’ stín?
My nechali jsme doznít v hluši
ves věští hlas i moudrý kyn.
My tančili na kraji sopky
a sopka nyní burácí,
svou slávu zavřeli jsme v hrobky,
však smrt nikdy nic nevrací.
My bdíme – v bdění k otcům klesnem
a vystřídá nás syn a vnuk,
zda pozdraví v Hór tanci plesném
tvé, lidstvo, příští vesny puk?
Zda zbraň odloží z matné ruky
a sedne klidný k poháru
a v šalmají a houslí zvuky
zda zvedne jej všem ku zdaru?
Ó naději, lze tobě věřit?
Jsi žena a tož stejně lžeš.
My zvykli juž teď propast měřit
a bez obětí není řež.
Syn přijde, otcem pozatřese
a pochopí, proč tady kles’,
a bude to jak ve pralese,
kde z kmenu nový kmen se vznes’.
Ó víro! jdi, lžeš jako naděj’,
my chcem dnes pouze jistotu!
Než illusím v tvář hledět, raděj’
chcem dáti výhost životu.
Krok za krokem nám ve tmách jíti
a neptat se, kdo přítel náš,
jen sobě věřit, sebe ctíti,
jen vlastní bytosti být stráž!
Jen v sebe důvěřovat moci
a prchne zmatek neblahý,
a zaplanou nám hvězdy v noci,
víc než-li hvězdy – povahy!
Jen vlastní prospěch zašlapati
a čistou vlasti podat hruď
a budem pevní zas tam státi,
kde osud řekl: Tady buď!
O lásko! pouze na tvém klíně
vzplá budoucnost, ó zaplaň již!
Jsi velký, kdo se přiznáš k vině,
však větší jsi, kdo odpouštíš!