Nepláče v háji smutná žežulice,
leč matka vlasť pro syna velkého,
utichla bouře, krutý bol ji schladil;
vždyť celý národ klade otce v hrob!
Zalkala srdce divou bolestí,
ztrnula ústa němým úžasem,
chvějí se duše zvěstí neblahou,
jen zřejmě mluví polekaný zrak:
Nám otec umřel, otec umřel nám!
Nechceme věřiť zvěsti Jobově,
jež celou, sirou vlastí zachvívá
a celý národ vrhá žalu v plen.
Nechceme věřiť, kmet že velebný
nás opustil u prostřed zápasu,
kde bratra haní brat a zrádcem zve,
kde nivu naši koukol rozkolu
záhubou dusí nepřátelům v ples.
Nechceme mysliť, že jsme sirotci,
jimž umřel otec dobrý, pečlivý,
nechceme mysliť, že juž odešel
starosta věrný svému národu.
Nechceme cítiť, velký vlasti syn
že opustil ji v dobách zkoušení,
nechceme cítiť, otec velebný
že ve sváru svých dítek zanechal.
A přec to pravda, vážná, bolestná;
máť němou, ale jasnou mluvu smrť! –
Ba byl to syn! On s vlastí v jedno srost’,
jen za ni trpěl, žil a pracoval,
jí na pokyn vše obětoval rád.
Ba byl to syn! Vlasť kletou, zhaněnou
očistil klatby, zjednal úctu jí,
a české jméno znovu rozneslo
se po národech, čisté jako dřív,
a národové žásli poznovu,
že vzkřísil se zas národ ubitý
k novému žití, k novým zápasům
za právo svoje, řeč a osvětu,
a národové žásli poznovu,
že žije opět národ Husitův! –
Ba byl to otec! Vzorným příkladem
vždy jako slunce zářil národu,
vždy bylo snahou jeho vtělenou,
práv zemských dávných dobyť zpět
a neporušená je zachovať,
jak v zlatých dobách slavní předkové!
Ba byl to otec! Ve tmy staleté
vrh’ jasnou světla, pravdy pochodeň
a jako bůh řek’ českým dějinám:
Již konec bludům, světlo, pravda buď!
A s pílí vzácnou, umem zpytavým
se ponořil do proudu dějinstva,
by svaté písmo svému národu
vynesl odtud čisté, blaživé.
A české jeho slavné dějiny
se staly božím evangeliem,
v němž čítá národ s láskou, hrdostí.
Zde vzory jsou, jak právo národ ctil,
vlasť miloval a za ni život klad’,
zde výstrahy jsou, nesvornosti duch
že přived’ vlasť vždy v propasť záhubnou! – –
Že nesvorni jsme, proti bratru brat
se staví vzdorně jako hance, vrah,
Bůh těžce nás, ba těžce potrestal.
I shasl nám ten heroický duch,
náš vůdce, štít, náš otec Palacký! –
Však neumřel! Jen vzletěl do výše,
kde velkých duchů září Pantheon,
ztad žehná nám, jako nás miloval,
ne otec juž, leč vlasti genius!
O genie náš, v lásce dětinné
se k Tobě vinem, žehnej, žehnej nám!
Kéž Tebou národ vejde v svorný chrám!
Pak svitne spása vlasti jediné;
vždyť při svornosti národ sílí, plesá
a nesvorností hyne, chabne, klesá.
Kde nedůvěra, závisť v duši plane,
tam beznaděj’ i slabosť neustane,
kde víra, láska jest a svorný duch,
tam síla, naděje, tam žehná Bůh!