To dědictví, jež po ctných mateřích
a po ctných otcích našim rukám vzdáno,
ó zdali rozhojněno, požehnáno
zas přejde na dědice doby naší?
Zda nic v něm nepropadne promrháno?
zda nezkrátil ho nižádný náš hřích?
zda zůstavíme větší, lepší, krasší
čásť dětem svým, než jakou my jsme vzali,
když osiřelí, chudičtí a malí
jsme na hrobech svých otců z mrtvých vstali?
O z mrtvých vstali jsme! Zdaž neuhasen
jest budoucím ten zápal z mrtvých vstání,
zdaž zachovali jsme jej v plápolání,
ten žár, jímž národ byl i bude spasen?
Ten tvůrčí zázrak lásky – zdali v nás
plá dosavad, zda cizích vichrů mráz
se nedotknul těch svatých pochodní,
jež hořící jsme odevzdati měli
v dlaň budoucích? Zda nekmitá se chvělý
a zbledlý vstříc jim plápol národní?
Zdaž naše láska dětem hřivny množí,
zda za jich českosť více v oběť složí,
než dáno za naši? Zdaž odkáže
náš ideál jim čistší oltáře,
než u kterých kdys otců vroucí duch
nám srdce posvětil? Zda vyšší chrámy
čnít budou vnukům, vyklenuty námi,
než ty, z nichž věčně hlaholí nám v sluch
svým oceánem hymna slávy předků?
A k dějům vznešeným jich mužných činů
ctný list-li vyplníme, k pýše synů,
před zraky příštích soudců, pozdních svědků?
Zdaž trofej: odražený vrahů hrot,
jenž o hruď naši železnou se zláme,
v znak hrdý zdědí po nás mladší rod?
Zda vítězíme? O – zda neklesáme?
A jazyk svůj, ten svatý ducha meč,
ten klénot srdcí, krve naší řeč
i naší půdy, živý dech ten boží,
jímž z hlíny mrtvé národ probuzen,
zdaž ústy našimi se slavně zmnoží
a nezazní-li snížen, ochuzen?
Zda vzdáme dětem jazyk bohem daný
výš ctěný, mocnější, výš milovaný?
S tím statkem skvostným, před dědiců tváří
zda dobrými jsme byli hospodáři?
A přivedeme k budoucnosti bráně
lid cizotou tak neposkvrněný,
by neodehnal meč ho plamenný?
A není skvrn ni v našich srdcí bláně?
O znejme se! Druh druha vznesme sebe!
Hle, nad námi plá dosud české nebe,
jež sluncem, hvězdami nám v cestu září!
Sem srdce všech, ať vzplanou na oltáři,
sem duše všech, ať s jásotem se vzbudí,
sem pravice, sem odhodlané hrudi!
Výš čela! nechtějme se v hanbě vléci
a rány svoje nastavovat biči!
Ne, nedejme hrad práva vrahům ztéci;
vzdor, válka živlu budiž, jenž nás ničí,
a žádná oběť nebudiž nám těžkou,
by Čechem zůstal Čech a Češka Češkou!
Spíš klid a blaho lze nám oželeti,
než obětovat děti, drahé děti,
své české děti, budoucnosť to všecku!
O ctěte svatou lásku k vlasti v děcku;
pud vrozený v něm cizotě se vzpírá
a v cizím jhu květ mládí teskně zmírá!
Ó ženy české, buďte víc než děti!
Či jest vám před nimi se zastyděti?
Jest vaše srdce odrození bližší
a s cizotou-li snáze tovaryší?
O Češky, vstaňte čisty, prosty výtek,
ať žehnají vám rtové českých dítek!
Vy, mužové, vy buďte víc než ženy!
Vy, Čechové, buď každý mužem z vás,
ať v Žižkův silný národ obnovený
klá věčně marně cizích zbraní ráz,
a toho nebude, by vlastní zbrojí
sklál někdy český národ českosť svoji.