Když je nám nejhůř v denních bojů ryku
a zmožen kácí se náš slabý vzdor,
tu vzpomínáme zvěsti o Blaníku
a na pomoc voláme mrtvých sbor.
A Blaník náš, tož dějin stará kniha,
se otvírá, z ní vzchází předků stín
a jejich sláva vítězně se zdvihá,
kde slabé doby klesá slabý syn.
Ať jakkoli jsme uštvali je k smrti
a nevděk přivalili na jich hrob,
vše mocná jejich láska k vlasti drtí,
vždy přijdou zas, ti velcí zašlých dob.
Ti muži proslavení bojem, prací,
zas v tichém sboru spějí dneska k nám,
Hus s Komenským a Chelčickým se vrací,
a Čeští Bratři nesou světlo tmám.
A vůdce slepý, věčně vítězící
svým obřím zjevem vstane pomalu,
jdou za ním ještě boží bojovníci
při temných zvucích svého chorálu.
A Otakar a Václav čtvrtý, Jiří
jdou v zlaté slávě z hory vzpomínek,
jdou povědít, ti velcí bohatýři,
že také nám plál kdysi zlatý věk.
Jich zjev se mlčky nad přítomnost sklání
a za nimi jde nový zástup zas,
to jsou ti skromní, tišší velikáni,
již řekli lidu: Vstaňte, jest již čas!
Jde Kramerius, Jungman– řada dlouhá, –
Tyl, Palacký – hle, jak ten zástup vzrost,
je k práci nabádala svatá touha,
vždyť budovali lidu budoucnost.
Tak vyjdou všichni z čarovné té hory,
k níž potomek jich, k činům neschopen,
svou upjal naděj, když jej zmohly spory
a zbyl mu pouze repot, planý sten.
Tak vyjdou všichni, aby v žití trudu
lesk jejich slávy vnuka ozářil,
když nemůž’ věřit slovům: Jsem a budu!
by aspoň říci mohl: Já jsem byl!