Jest míru čas, již válka nezuří,
smrt vražedná má oddech při obžinkách...
Proč nám však ze zubatých cimbuří
vztek metá smolné věnce po dědinkách?
Že svobodni jsme? Že jsme vítězi?
Že na dědičné půdě své jsme šťastni?
A proč jsme postrčeni na mezi
jak žebráci, jimž lícha není vlastní?
Jsme doma? Pod svým krovem stiháni,
ven štváni trnitými metlicemi
jak bezdomci, jak bludní cikáni:
jsme v otčině či v nepřátelské zemi?
Nám cizota smí šlapat po hrudích,
když česky zpívají a česky dýší,
nám mlčet jest, jak by dech moru dých’!
Jsme v státě svém či v čechobijců říši?
Jsme psanci v středu svého národa,
a není jeho čest nám pospolita?
Zda krví připlavená svoboda
jen pro nás nebyla z ní vydobyta?
Proč nepřátelský pych nám nad hlavou,
svým praporem a kordem zpupně mává,
svou zradou se nám chvastá s oslavou –
a není pro něj trestu, pro nás práva?
My po věk již, jak rozptýlená stráž
jsme nepřátelům na nejbližší ráně,
jen aby chráněn zla byl národ náš;
zdaž národ valem přijde, nás též chráně?
Ač bez moci, my nápor urputný
svým věrným vytrváním přemáháme...
Zdaž národ svémocný a mohutný
zbraň kolících nás škůdců mocně zláme?
Sem, srdce, ku bratrské účasti!
Sem, hlavy otevřené, čela hrdá!
Sem, sílo celé české oblasti!
Sem, k sudbě spravedlivé vůle tvrdá!
Sem, ku posile, kdo jste mužové!
Sem, kdo jste matky českých pokolení!
Sem, mládeži, své sny nes májové,
zde posvěť je, ať každý v čin se mění!
Sem přispěj krásný um, sem štědrá dlaň,
sem práce pilná! Slyšte naše hlasy!
Své osamělé výspy národ chraň,
ať zachráněné výspy vlast mu spasí!