Modernost.
Ne, my jsme přece dál,
než otec byl a děd,
nechť jiný ideal
nám v hloubi srdce zkvet’.
Děd blouznil jen a snil,
neb v kletbě k nebi štkal,
vždy stále hledal cíl
a cíle se přec bál.
My nevíme též víc,
přec víme však, co chcem,
juž netoužíme nic,
než co můž’ dáti zem.
Ne více vzdorný škleb,
ne zaťatá víc pěst:
V myšlení tvrdá leb,
dlaň k práci náš cíl jest!
Ne hrob a jeho stín,
leč žití, jeho jas,
nám otvírá svůj klín,
nám půjčuje svůj hlas.
123
Zde upravit si byt,
být šťastný člověk jen!
To rozhřívá náš cit
a to zlatí náš sen.
By šťastnější byl vnuk,
by byla mu zem vším,
by volný srdce tluk
byl jemu blaženstvím!
Vstříc živlům aby šel,
zřel klidně hvězdám v tvář
a v ňadrech vlastních měl
lidskosti božskou zář.
By nezchlad’ v nadšení,
by v bludu nepokles’,
by v skvostech umění
měl těchu svou i ples.
A se vším by šel v boj,
co přetvářka a lež!
Nám svatý čela znoj,
za pravdu svatá řež!
By člověk doma byl,
kde posud byl jen host,
je velký náš cíl
a naše – modernost!
124