Jarnímu slunci.
Ty vítězící slunce, jak Trut mythu
saň zimy krušíš mečem plamenným,
že země pod paprsky tvého štítu
tep cítí třást svým srdcem kamenným.
Tep života a naděje a vzruchu,
jímž horám sníh a vlnám bájí led,
jímž skřivan jásá v čistém, ostrém vzduchu,
jímž na stráni se směje list a květ.
Tak divy vzkříšení ty každým rokem
bez mdloby konáš s vlídným soucitem,
na zrající klas zříš pak vlídným okem
jdouc jako vítěz letním blankytem.
Ty dobře víš, že mnohá vstanou mračna,
jež nastaví ti mlh a dešťů léč,
že houkne hrom, vichřice štěkne lačná –
však víš též, co tvůj světlý zmůže meč.
A proto klidně síly u vědomí
se vznášíš v jarní, zmládlý, svěží kraj,
v chat okna růže sypeš, zlatíš stromy...
Ó dobré slunce, v lidskou hruď též plaj!
128
Jen vykonej tam divů oněch půli,
jež konáš v přírodě a vzejde zdar,
jen sílu dej nám k skutkům, nejen vůli,
svou vytrvalost v práci a svůj žár.
Však především svou vlídnost a svou lásku,
svůj soucit vlij nám do tváře i v hruď,
vše zladit v souzvuk, každou zlatit vrásku,
ó symbolem nám lásky slunce buď!
Ať svátek máme i ve všedním shonu,
ať stále v květu naší snahy peň,
ať ve hlalolu velkonočních zvonů
svou konečně přec uvítáme žeň!
129