Rozsevač.
Po kolikráte vyšel v pole
a vždycky s novou nadějí
vás vítal, hnědé brázdy holé,
a sil do vašich peřejí.
Sil ráno při prozpěvu ptáků,
sil o poledni v slunce žeh,
sil, západ půl skryt do oblaků
když hořel v chmurných plamenech.
Ba ještě hvězdy pozdravily
ten velitelský jeho kyn
a když blesk’ mlhou měsíc bílý,
za rozsevačem povstal stín,
Tutu teprve šel klidný domů,
šel spočinout, měl po práci,
teď ať to roste v dešti, hromu,
teď ať se jiný trmácí!
Oč lepší my jsme rozsevači
myšlének, snah a velkých tuch?
Jen házeti když ruka stačí,
to ostatní obstará – bůh.
130
Ať bůh to víry, ať bůh lásky,
ten k přístavu jenž vodí člun,
jenž úsměv klade v starců vrásky
a píseň do pěvcových strun.
Ten, jemuž kdo je dobrý, věří,
jenž v tom nezklamal nikdy svět,
že pták své hnízdo najde v keři
a včela květ a v květu med.
Tak trpme! – Co nám srdcí skály?
Co trní a co rozcestí? –
Však dopadne to trní v dáli
těm k útěše v jich bolesti,
Těmtěm do boje zas ku pozdravu,
těm cinkot zvonků v lásky sen.
Rozsevač v míru skloní hlavu,
víc nežádá – je spokojen.
131