V pláči dlel Diego Lainez,
ukláněje hlavu k stolu,
prolévaje hořké slzy
o své urážce snil v bolu.
V mysli stále rozrušený
kmet se jitřil v stálém sporu,
tisíc starostí ach, dělá
raněná čest jeho vzdoru.
Rodrigo tu náhle k němu
s hlavou uťatou se beře
krví ještě mokvající,
kterou držel za kadeře.
Otce zatáh na rameni,
probudil jej z jeho snění
a pak začal hovořiti
v plesu svého roznícení.
„Vizte ohyzdné to býlí,
otče, hlavu pozvedněte!
Byste dobře jedl příště,
otče, oči otevřete!
Vaši čest, jež mrtva dávno,
vzkříšenou zas vizte živou,
skvrna hanby s ní je smyta
i přes pýchu soka divou.
Jazyk jeho není jazyk,
ruka více ruka není,
já jsem pomstil vás ó Pane;
jistá msta jest za přispění
práva, neb kdo tím se zbrojí,
vítězem jest bez prodlení!“
A on myslil: Staroch dumá,
ale staroch nesní věru,
množstvím slz jen zrak se kalí
v obrazů mu pestrých steru.
V posled pozvedne své oči,
které slepy v samém smutku,
uzří hlavu nepřítele,
bledou tvář a mrtvou vskutku.
„Rodrigo, mé duše synu,
skryj tu hlavu – zdání klamné! –
Nemám-li já zkameněti,
vždyť jak Medusa zří na mne.
Snad by puklo srdce moje
rozkoší nad tímto zdarem,
než bych moh ti poděkovat,
kles bych stížen smrti zmarem.
Hrabě Lozano ty kletý,
kterak nebe mne tu mstilo,
poctivému právu mému
sílu syna propůjčilo.
Teď se posaď, milý synu,
v hlavní místo k stolu tomu,
budiž nyní hlavou domu.“