I.
Po smrti SanchověSanchově.
Mrtev leží král don Sancho,
Bellidem jenž zavražděn,
oštěp docela jej proklál,
nad tím velký žal a sten.
Kolem něho v pláči stojí
z Castilie grandů květ,
Cidovi však nejhloub k srdci
padla tato běda běd.
Oči v slzách potopené
toto hlasně hovořil:
„Vládče můj, ó Sancho králi,
neblahý, ach den to byl,
Kdyžkdyž jsi proti vůli svojí
obléhat Zamoru táh,
kdo ti k tomu radil, král
před Bohem ten neměl strach.
Spůsobil tím, že jsi zrušil
rytířstva ten platný řád“ –
Vzpomenuv pak na poměry,
v ticho velkým hlasem vpad.
[109]
„Šlechetný ať rytíř vstanevstane,
dřív než den se skryje tmou,
Zamoru ať vyzve k boji
za tu zradu strašlivou!“ –
Odhodláni byli všichni,
v boj však žádný nevytáh,
před Gonzalem měli všichni
i před jeho syny strach.
Neb to statní hoši byli,
každý z nich svou silou znám.
Vstali a na Cida zřeli,
zda to nepodnikne sám.
Sotva Cid to zpozoroval,
povstal čině tuto řeč:
„Dobře víte, na Zamoru
nelze mi se vydat v seč.
Nebo přísaha mne váže,
ale rytíře vám dám,
za Kastilii ať v boj jde;
on když bude státi tam,
věru, sami nepoznáte,
že bych já tam nestál sám!“
Ordoněz Diego povstal,
králi ku nohám jenž leh,
Larů výkvět, zdoba vlasti,
Kastilčanů zdoba všech.
Drsným promluvil tu hlasem,
až všem zatajil se dech:
110
„Rodrigo když odpřísahnul
to, co neměl přísahat,
netřeba mu k tomu boji
zástupce si jmenovat.
Rytířů zde ještě jiných
stejné cti i zdatnosti
jako on, že udatný jest,
přiznávám to s radostí.
Jestli svolíte však k tomu,
sám chci boj ten podstoupit,
mrtvolu svou v sázku dáti,
chci se bíti, krále mstít;
dobrý leník svému králi
musí vždy rád k službám být!“