I.
Cid se obraně práva zaslibuje.
„Nehaňte mne, jestli pomstu podle práva vykonám, soudcem jste mne jmenovali, ač se zdám být děcko vám. Ze všech jste mne vyvolilivyvolili, z mužů ze všech zralejších, abych o skutcích již soudil, ať již dobrých nebo zlých. Pověsím-li toho lotra, nazvete pak drzým mne, každého tak ocejchují také činy bezectné. Chci se mstít co nejpřísnějinejpřísněji, pro žert v boj bych sotva šel, neb kdo cti jest bojovníkem, žertů vždy jest nepřítel. [3] Pomněte, že soud můj přísný v žertu ať či v přísnosti bude oštěp, jenž se nehne, nezlomí v své pevnosti. Pravda věrnosti je dcerou, ať v tom žert či přísnost jest, proti větru, proti proudu hrdě skráň vždy musí vznést. Vzpomínám tu slova děda,děda (jeho duše v nebi již), slovo to mi často říkal a to slovo každý slyš! ‚Již i v nejútlejším mládímládí, kdo jsi šlechtic, řádem svým právo konej, práva drž se nejvíc, když jde o žert, šprým!‘ A dle toho já se řídil, mním, jsem dobře učinil ctného děda poslouchaje, v kterém reka každý ctil.“ – Takto před svým králem kleče Rodrigo svůj pohnul ret vůči svojim obžalobcům deset nebylo mu let. 4

II.
Stisk ruky.
Diego Lainez v chmurné dumě nad pohanou svého domudomu, nad AbarkůAbarků, nad Iňigů bohatší jenž, starší k tomu; Znamenajeznamenaje sil že nemá pro vysoké svoje stáří, potupu že pomstít svoji nikdy se mu nepodaří; Nemohnemoh celé noci spáti, při kvasu též vesel býti, neosmělil se, zrak zvednout, ani z domu svého jíti, Aniani osloviti druhy, tak se zaryl do mlčení mysle, dechem hanby jeho že by byli uraženi. V boji s duší svou a v tísni o čest svoji ku prostředku odhodlal se sáhnout, který nezůstal mu bez výsledku. Povolal své syny k soběsobě, nepromluvil, nezastýsknul, ale řadou všem jim ruce, čacké, mladé ruce stisknul. 5 Ne by čáry chiromantů zbádal, jež snad v nich se kryjí, nebývaly tenkrát zvykem také čáry v Hispanii. Ne, však čest mu dala sílu, i přes šedivý vlas bílýbílý, i přes údů stuhlé svaly, i přes chladem spjaté žíly, Taktak jim pevně tisknul ruce, křikli všichni: „Zadrž, pane, usmrtíš nás! Rci, co žádáš? Co si přeješ? Hned se stane!“ Leč když k Rodrigovi přišel skoro s beznadějí v duši, ku cíli že svému dojde, kdy se nejméně to tuší, Ss planoucími zraky v ohni jako tigr z Hyrkanie pravil k němu tato slova, s odvahou v nichž vztek se kryje: „Pustiž, otče, v zlé té chvílichvíli, v zlé té chvíli ruce naše, nebýt otcem nám já slovy nepustil bych tě tak plaše. Spíše touto rukou svojí vyrval bych ti střeva z těla, ruka má byť místo nože nebo dýky tam vjet měla!“ 6 Zaplakal tu v plese stařecstařec, děl: „Ó synu duše mojí, vzteklost tvá mou vzteklost ničí! Nevole tvá žal můj hojí! Ten trysk hněvu, Roderigo, zjev zas v cti mé dobývání, ztracenou by pro vždy byla bez tvých vítězících zbraní. Urážku pak řek mu svoji, meč mu dal, jej žehnal v smutku, meč, jenž hraběte byl smrtí, vznik všech jeho velkých skutků.

III.
Rozhodnutí Cidovo.
Kterak málo roků čítá, přemítal Cid marným sněním, aby pomstil svého otce Lozanovým zavražděním. Přemýšlel na strašnou rotu soka svého, jenž v hor kruhu Asturčanů čítal tisíc v počet svojich věrných druhů. 7 Viděl u stavů jak říše, u FernandaFernanda, u Leona jeho rada nejvíc platí, jeho rámě nejvíc koná. Ale vše to málo cenícení, když má v mysli úraz prvý, který moh se přihoditi Sain Calvose vzácné krví. Od nebes ždá svoje právo, od země zas místo k boji, od otce ždá dovolení, sílu paže od cti svojí. Nedbá mladosti své něžné, neb si zvykne od zrození, pravý syn by ctného reka, mřel pro ceny zápolení! S hora sneste starou dýku od Mudarry, Castiljanu, její pán že dávno zemřel, slávou zříš ji rezem tkánu. Přemítaje, tímto mečem hanbu svoji moh’ by mstíti, dříve než s ním opásal se, začal k němu hovořiti. „Pomsti mne, ty čacká dýko, jakby paž má Mudarrova, a tou jeho páží bojuj, jakby jeho hanba znova. 8 Ovšem vím, ty zastydíš se, když se uzříš v mojí dlani, ale ty se nesmíš zardít a pak zřít mne při couvání. Silného jak ocel vlastní máš mne v poli bitvy zříti, statečný byl pán tvůj první, druhý nesmí horší býti! Měl-li by k mé hanbě přece přemoci tě pošetilec, chci v svá prsa, meči, v hněvu vrazit tě až po sám jilec! Do pole! Čas pomsty vzešel, hrabě Lozan poznej brzy, jaké stíhne pokárání jeho pěst i jazyk drzý!“ – Odhodlán Cid pevně kráčí, kráčí v pevném odhodlání. Smrtí hraběte než pomstěn, hodina neprchla ani. 9

IV.
Cid pomstu vykoná.
„Není hodno moudrých lidí, není hodno šlechty ctné, reka zhanět, více než vás, jejž svět chová v úctě své. Všední hrubí zlodějové divé vaší zpupnosti na kmetech by sotva smělysměli také páchat vzteklosti. Čin to nebyl bohatýrský, z Leonu když muži jdou, v obličej když bijí starce, bohatýra do prsou. Věztež, otec můj, že byl to Laina Calvy čacký syn, a že nesnášejí křivdy, na jichž erb nepadl stín. Jak jste moh se odvážiti, kmeta udeřiti v líc, jehož syn jsem? To by mohl učinit Bůh, nikdo víc! Ušlechtilé jeho tahy vzdal jste hanby mrákotám, já však rozptýlím ty mlhy neb já sílu slunce mám! 10 Pouze krev smýt může skvrnu, kterou pokálena čest, krev to musí býti škůdce, jestli soud můj správný jest. Krev to vaše, násilníku, jejíž horkýhorký, vzteklý cval štval vás ku potupě také a vám všecek rozum vzal. Na mého jste vložil otce ruku svoji před králem. Vzpomeňte! Jej urazil jste! Vzpomeňte! Syn jeho jsem! Hrabě, vy jste jednal podle, vyzývám jak zrádce vás, pamatujte! Odměním sese, nevímnevím, co jest, strach a žas. Zkrušil mne Diego Lainez v kelímku své bolesti, já na vaši falši toužím důkaz síly provésti. Ani smělost zápasníka nemůž ničím prospět vám, nebo do boje já s vámi vlastní meč i koně mám!“ K hraběti tak Lozanovi mluvil Cid Campeador, činy svými jenž to jméno zasloužil si, hrdin vzor. 11 Zabil jej a tak se pomstil. Hlavu rázem jediným srazil mu a spokojený s touto klek před otcem svým.

V.
Hlava za hlavu.
V pláči dlel Diego Lainez, ukláněje hlavu k stolu, prolévaje hořké slzy o své urážce snil v bolu. V mysli stále rozrušený kmet se jitřil v stálém sporu, tisíc starostí ach, dělá raněná čest jeho vzdoru. Rodrigo tu náhle k němu s hlavou uťatou se beře krví ještě mokvající, kterou držel za kadeře. Otce zatáh na ramenirameni, probudil jej z jeho snění a pak začal hovořiti v plesu svého roznícení. 12 „Vizte ohyzdné to býlí, otče, hlavu pozvedněte! Byste dobře jedl příště, otče, oči otevřete! Vaši čest, jež mrtva dávno, vzkříšenou zas vizte živou, skvrna hanby s ní je smyta i přes pýchu soka divou. Jazyk jeho není jazyk, ruka více ruka není, já jsem pomstil vás ó Pane; jistá msta jest za přispění práva, neb kdo tím se zbrojízbrojí, vítězem jest bez prodlení!“ A on myslil: Staroch dumá, ale staroch nesní věru, množstvím slz jen zrak se kalí v obrazů mu pestrých steru. V posled pozvedne své oči, které slepy v samém smutku, uzří hlavu nepřítele, bledou tvář a mrtvou vskutku. „Rodrigo, mé duše synu, skryj tu hlavu – zdání klamné! – Nemám-li já zkameněti, vždyť jak Medusa zří na mne. Snad by puklo srdce moje rozkoší nad tímto zdarem, než bych moh ti poděkovat, kles bych stížen smrti zmarem. 13 Hrabě Lozano ty kletý, kterak nebe mne tu mstilo, poctivému právu mému sílu syna propůjčilo. Teď se posaď, milý synu, v hlavní místo k stolu tomu, hlavního kdo soka zabil, budiž nyní hlavou domu.“ 14

I.
Nářek Jimeny.
Velký hlomoz rozléhá se zbraní, křiku, v hlasů vádě v Burgosu tam ve paláci, kde dlí velcí pohromadě. Vychází ze síně svojí král i s celým dvorem právě, potká Jimenu Gomeza u paláce bran tu právě. Oplakává otce svého, kadeř svou má rozpuštěnou, Rodrigo z Bivaru za ní s dýkou kráčí zkrvavenou. Hrdého tu zřeli mládce obličej hned ohněm vzpláti, Doňu Jimenu když slyšel hrozně takto žalovati: [17] „Právo své ždám, dobrý králi, a na zrádcích chci se mstíti, mají-li ti synové tví a jich skutky k plesu býti! Král, jenž nekoná zde právo, nezaslouží krále jméno, z ubrusu chleb jísti nemá, nebuď jemu poslouženo. Zrozena jsem, věz ó králi, mezi předky vznešenými, Pelayovi když šli v pomoc s zástavami Kastilskými. Kdyby tak nebylo tomu, stejnou zůstane páž tvoje, malé zde by krutě mstila, přísně soudíc velkých roje. A ty, hrozný vražedníku, dýku krvavou v své dlani protkni útlým hrdlem mojím, k drsné ráně již se sklání. Nešetř mne, spíš zabij, zrádce! Co ti po tom, ženou že jsem? SpravednostSpravedlnost od tebe žádá slyš, Jimena Gomez s děsem. Prvního, žes reka zabil, nejlepšího v boje vzdoru, který obrance je víry a je hrůzou Almansoru; 18 Coco však platno, drzý chlapče, že zde tupím tě a haním, od tebe smrt, zrádce, čekám, netoužím, se neubráním.“ – Jimena když uviděla, Rodrigo že neřek slova, ano spíš, že chopil úzdu na oře se vhoupnuv znova; Nana všecky kol zrak obrací a je zapřísahá v lkání, zříc, že nikdo nejde za ním, volajíc: „Ó pomstu, páni!“

II.
Cid králem vyzván, by se zodpovídal.
V Burgosu král dobrý meškalmeškal, k hostině chtěl zasedati, Gomez Jimena když přišla, stýskat si a žalovati. Ve hedvábném černém čepci zřel’s ji před králem zde státi, na podlahu klesla v smutku a pak začla naříkati: 19 „V zármutku, můj králi, žiju, žal moh moji matku zdráti, zřím však vraha svého otce, sotva den že začne pláti! Na koni on drze jede, sokol se mu v pěsti klátí, mými holuby jej živí, by mi srdce víc moh dráti. Holoubaty on je živí, jež jsem chtěla vychovati, holuby mi všecky dáví, Aa pak velí postříkati Krvíkrví jejich moje roucho, nechala jsem, tam to hnáti, a on za to pohrozil mi. Nechce-li král právo dáti! Na koni pak nesmí jezdit, ani v říši panovati, z ubrusu chléb jísti nemá, s královnou též rozmlouvati“ – Sotva král že toto slyšel, jal se vážně přemítati. „Chytnu Cida, neb jej zabím, Kortezů vzdor může vzpláti: Ale zmeškám-li jen toto, Bůh pak bude účtovati, tož mu poslati chci psaní, samého chci k sobě zváti.“ – 20 Sotva vyslovil ta slova, list moh na cestu se dáti, a ten posel, jenž ho přines, moh jej otci odevzdati. Sotva Cid že toto slyšel, takto začal hlasně láti, „V lstích, vy hrabě, zkoušíte se, které nemožno vám přáti, že ten list, jejž král posýlá, nechcete mi ukázati.“ – „Nic to nebylo, můj synu, k němu se máš odebrati, ale raděj zůstaň tady, za tebe chci bojovati. – Nelze Boha zde, ni jeho svatou matku pozývati, nýbrž, kamkoliv se hnete, před námi se ubírati.“

III.
Král Cida námluvčím.
Doňa Jimena se vrhla před krále kdys naříkajíc pro smrt otce svého pomstu a s ní spravedlnost ždajíc. 21 Proti Cidu Rodrigovi na Bivaru, ve svém vzteku sirotkem jenž učinil ji, děcko ještě v útlém věku. Jimena: Mám-li právo nebo křivdukřivdu, tobě musí jasno býti, rovněž víš, že čest co žádážádá, že se nijak nedá skrýti. Každý den mi ukazuje šelmu, která krev mou hledá, na koni to rytíř jede, proti mně boj nový zvedá. Nedovol, ó dobrý králi, aby křížil moje dráhy, nebo na ženách se nemstínemstí, kdo je rytíř pravé váhy. Otec můj když jeho otce urazil, tím život ztratil, k omluvě to jeho stačiž, ztrátu cti když smrtí zplatil. V ochranu mne svoji vezme, se mnou budiž v hrozném boji, neb kdo proti mně se vzpírá, na koruně hřeší tvojí! Král: „Jimeno, již utište se, velkou bolest děláte mi, chci, co mohu, odpomoci prostředky jak lze jen všemi. 22 Cida nelze urážeti, hrdina to velké ceny, hájí kraje mé a já chcichci, jím by byly uhájeny. Tak chci spor váš rozluštiti, neprohrajete v tom boji, on mi musí slovo dáti, za choť že vás pojme svoji!“ Jimena se spokojilaspokojila, velebila milost krále, sirotkem kdo učinil ji, aby štítem byl jí stále.

IV.
Sňatek.
Od Jimeny, od Rodriga král vzal slovo i stisk ruky, za sebe by dostali se, v Laina Calva přítomnosti. Staré nepřátelství jejich pro svou lásku zapomněli, nebo sváry, obžaloby mizí, tam kde vládne láska. Cidu vydal Valduerma, Soldaňu i Belforadu z Cardeňy svatého Petra, dědičné to vše být mělo. 23 Svatebně by oblekl sese, kráčel Cid se svými bratry, zbroj měl celý, náhrdelníknáhrdelník, plno zdoby vše a skvělé. Kabát krátký kolem těla morušový on si připjal, kalhoty, německý límec, podle mravu zlatých časů. Střevíce měl purpurové, vyrobené z kůže kraví, místo řemenů dvě přesky, které držely šat ze stran. Beze šňůr, bez všeho tkaní košile se přimkla k tělu, nebo škrobem živily se tenkrát jenom děti malé. Černě kabátec byl tkaný, rukávy měl pyšně zduté, ve třech, ba ve čtyřech bitvách propotil ho otec jeho. Límec z kůže rozsekaný přehodil přes tuto látku, přehodil jej na památku mnohých ran, jež rozdal kdysi. Na baretu z Flandrů sukno, kohoutí měl na něm peří, německý měl k tomu pláštík, kůnou celý vykládaný. 24 Zuřící pak Tujoru svou, která byla postrach světa, s oružím, jež nové zcela, jež ho čtyři quartos stálo. Krásnější než Gerineldos velký Cid sestoupil na dvůr, kde jej biskup, král i šlechta všichni v stoje uvítali. Za ním Jimena se brala, ozdobena prostým čepcem, ten se v ničem nepodobal tomu, co dnes klobouk sluje. Z londýnského sukna jemná látka kryla jemně tkána údy, těsně přilehala, střevíčky nach jeden byly. Nákrčník měl mincí osm, svatý Michal v středu jejich, hmatem ocenit jej, věru, za celé by stálo město. Když se svatebčané sešli, nevěstě Cid ruku podal, paž jí nabíd, pohled na nini, pravil dojat slova tato: „Jimeno, já tvého otce zabil jsem, však byl jsem v právu, jak muž muže já ho zabil, hanbu abych jistou ztrestal. 25 Zabiv muže, muže dávám, za náhradu v tvoji službu, místo mrtvého máš otce živého teď chotě míti!“ – Svorni, zdá se, všichni byli, rozumu jeho pochválili, Rodriga tak Castilčana svatbu pěkně oslavili.

V.
Kvasy a šprýmy.
Do Burgosu, do paláce jako ctěný svědek milý s všemi hosty sezvanými král ku svatbě Cida pílí. Cid a biskup Lain Calvo z kostela již vycházejí, veliké pak davy lidu v průvodu je provázejí. Na útraty krále národ hodoval tam pod podloubí, kde se z ulic každé strany hojně zdob a věnců snoubí. 26 Koberců jsou plna okna, palmy s kvítím zemi kryjíkryjí, každou chvíli davy křičí: „Snoubenci ať v štěstí žijí!“ Pelayo tu zakuklený na býka je barvy rudé, jiní za ním, stíhají ho, co sbor sluhů křepčí všude. V střemen Antolín tu skočí, pojíždí dál na oslici, Pelaeze bujná mládež městem honí s měchuřicí. Král dal šestnáct maravedů pážeti, by rychle žertem, na útěk hnal slíčné dámy děsně malovaným čertem. Jimena za těmi kráčí a s ní s královnou král v páru, kmotrou královna jí vzácnou, pak jdou kněži ve taláru. Z mříží všech i ze arkýřů pšenice se tolik lilo, že se králi za kloboukem mnohé zrno zachytilo. Jimeně též roztomilé za šíj mnoho zrna spadne, a král vybírá je všecky z jejich luzné skrýše vnadné. 27 Závistiv Sueno praví:praví (král to zaslech nenadále)nenadále): „Není zlá věc býti králem, líp však býti rukou krále!“ Král mu nádherný dal chochol žertu toho za odměnu s prosbou, by směl políbit ji obrátiv se na Jimenu. A král mluvil ustavičně, marně sotva jazyk stačí, ale ústa, která mlčí, rozumný a ctný mrav značí. Ku bráně již došel průvodprůvod, dvojími táh peřejemi, načež usedl král k stolu s převzácnými hosty všemi. 28

I.
Stesk Jimeny.
Hraběte Lozana dcera, Jimena ctná, ušlechtilá, k stolu sedla k svému choti, o lečems by promluvila. Plna smutku, nepokoje, který pálí, který bolí, zřela chotě, jenž v boj táhnultáhnul, kdož ví, nezhyne-li v poli. Zachází s ní s nedůvěrou, vojín ukázal se býti, domnívá se, nad Lozanem znovu že se touží mstíti. Ač byl hrabě zcela pomstěn, v bolesti své dále lkala, se slzami lásky v oku tiché vzdechy k nebi slalaslala, k němu v hoři velkém štkala: [31] „Jak neblahá je dáma urozená, jíž chotěm stal se čacký smělý muž, jest v lepší štěstí selka vyvolená, kdo její blaho vyrvati jí můž? I vzbudí-li se, není opuštěná, choť vedle spí, nechť noc se smráká juž, zří vedle sebe muže svého spáti, a dřív-li vstane, večer se zas vrátí. O divých bitvách sen ji nevzbudí, synáčka svého ku prsu si nese, jej nasytí, své drží na hrudi, když zří, že usnul, rozplývá se v plese,plese. Svět její, chata její, netrudí ji okolí a co kol světem zve se, o zlatý dům se nestará v své chatě, ví, štěstí největší že není v zlatě. Pak přijde neděle! To pravé žití v košilce čisté, ve svatebním hávu, jí tolar v šňuře ze korálu svítí, ty zříšzříš, jak veselí se v družek davu, Pakpak tancuje se, smích tu musí zníti, jsou sousedky zde, v děvčat patří vřavu, žert mnohý hrubý v drsném zazní hlase a ona stará posud mladou zdá se.“ Rodrigo nemůže snésti Jimeny to naříkání, při jilci Tizony meče přisahá v svém odhodlání: nepůjde víc na hranice v děsné s Maury zlými klání, s ženou svou chce vesel žíti, spokojeně v radovániradování. 32

II.
Nový stesk Jimeny.
„Leká mne to, Rodrigo můj, že když věrnost moji znáte, již k vám v svojí duši chovám,chovám (věrnost s láskou vždy jsou spjaté), Žeže tak dlouho v dálce dlíte beze mne, neb víme, muže vzdálenost že stálosti hrouhrou, nebezpečím býti může. Nevím, jaké oklamání tak vám jeví všecko zcela, se mnou že tak zacházítezacházíte, jakbych v skutku umřít měla, budete-li dlouho meškat v dálidáli, Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali. Že vás zbožňuji, vám známo, času přísnost nepoznává soud váš, a přec čas jak mijímíjí, za sebou čas zanechává. Rodrigo, vám nechci hrozit, Jimeny to nejsou mravy, byť i žárlivost ji hnětla, nevžene ji do bezpráví. Co vás žene, mne opustit na příklad, co na mne zříte, 33 rcete spíš, vám schladla láska, v mou se věrnost bezpečíte, budete-li dlouho meškat v dáli, Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali. Ó vy srdce mužů plna nevděku, jen vědět paní, změna jak jest vaším leskemleskem, víry nedají vám ani. Rodrigo, kde jsou tvé slzy, krásná slova lichotící, podvodné kde ty jsou sliby tolik slastí slibující. Všecko změnila kol dobadoba, ze všeho mi pouze zbývá smutnasmutná těcha, tiché lkání, kvilkvil, jenž v hloubi srdce zpívá: Budete-li dlouho meškat v dáli, Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.

III.
Starosti Jimeny.
Ve Burgosu, v komnatě své na Rodriga čekající Jimena dlí ve naději v brzký porod doufající. 34 Jedné neděle tu z rána divoká ji bolest jala, hořké slzy prolévajíc pero vzala, psaní psala. Svému když vypsala pánu tisíc nářků, tisíc sporů, že by nad tím pohnout mohlo se i srdce ze mramoru, Opětopět vzala pero svojesvoje, opět znovu naříkala, ctnému králi Fernandovi tímto způsobem pak psala: „Vám, můj králi ušlechtilý, jenž jste dobrý, s nímž zdar stálý, jenž jste vítěz, dobývatel moudrý, chrabrý, vytrvalý, Služkaslužka Jimena vám píše, Lozanova dcera, chotě které dal jste k výsměchu spíš, nebo žije o samotě. Z Burgosu vás pozdravuje, kde svůj život tráví v lkání, prosíc Boha, v dobrý konec by sved vaše podnikání. Vy mi odpustíte, pane, mluvím-li tu bez ohledu, neb já, hněv když na vás chovám, přetvářit se nedovedu. 35 Na vás musím žalovati, píšu vám v zlém znechucení, neb se na vás velmi hněvám pro své velké utrpení. V upřímnosti odpovězte vlastní rukou, pane králi, aby posli hojné dary odměnou z mé ruky vzali. Ký vám zákon boží dává právo na tak dobu dlouhou, co vy táboříte v poli, manžely tak rváti touhou? Povězte mi, jaký důvod rozumný zde asi platí, dobrého, jemného muže na lva pouště vychovati? A jej smýkat ve dne, v noci v smečce svojí předivoce, volného jej přenechat mi sotva jedenkráte v roce? A když jednou přijde volnývolný, že jest pokrvácen zcela, od hlavy až k patám dolů pohled naň, že hrůzu dělá? Sotva v paže své mne chytí, v mojich usne okamžitě, vzdychá v sen a tluče kolem, mysle, že se brání litě. 36 Sotva první jitro svítá, hejtmani a slídičové žádají, by s nimi zase navrátil se v boje nové. V pláči oň vás prosila jsem, starostí jsem měla mnoho, otce chtěla jsem i chotěchotě, nyní nemám pranikoho. Odcizeného jej vidět, viděti jej uštvaného, slzy vhání v oči moje, soucit vzbouzí v matce jeho. Pokavad byl snoubencem mým, ženichem dost slušným býval, nebo jste jej aspoň třikrát v čtyrech májích propouštíval. Kdežto vy jste urval mi jej a já nemám jiné statky, pro živého takto pláču, jakby spal sen smrti sladký, Věztevězte, abyste dál ctil jej, Rodrigo jest dokonalý; on že, sotva vous mu chybí, králů pět má za vasaly. Devět měsíců, ó pane, v dobré naději já žiji, snadno slzy v zmar mne zříti, které nyní pro vás liji. 37 Zástavy nenechte zhynout, nejlepšího svého mana, jímž kdy červený kříž věren, zlíbána též ruka pána. Místo mladého že muže baba přichází v mé síně, líhá se mnou, víc než baba žena ta, že má je tchýně. Říká, že prý miluje mne, dvě však tvrdošijné hlavy u krbu zle snášejí se, přátelsky se spolu baví. Vrzte list můj do plamenů, nebuď viděn ve paláci, ať jej křivě nevykládá všezvěd zlý, pak ráznou prací Bezprávíbezpráví, to narovnejte: víte teď, co moje touha, věřte, kdo tak mrzce jedná, ten se jistě nebi rouhá.“

IV.
Odpověd krále.
V deset hodin král požádal sekretáře o papír, Jimeně by lístek napsal vlastnoručně v odpověď. 38 Nakreslil dřív kříž veliký, okrasu a čtyři body, pak psal jako jemný dvořan tato slova na papír: „Jimeno, jíž taký manžel jako Cid jest záviděn, skromná, rozumná a milá, čekající na porod, Králkrál vám šle své pozdravení, nemyslil zle nikdy s vámi, vezměte je jako důvod, že vám ze srdce vždy přeji. Zovete mne špatným králem, manžely že rozlučuji a jen svého blaha strážce ani vaši neznám škodu, Žalujetežalujete na mne, paní, v listu svém si stěžujete, že prý pouze za rok jednou manžela k vám propouštím. A když on k vám přijde jednou, místo, aby objímal vás, brzy usne v loktech vašich, tak jak přišel celý znaven. Seňoro, vy vědět jednou, že bych uloupil vám chotě k vůli vlastním dobrodružstvím, právem stížnost byste vedla. 39 Beru-li však dál vám chotě, chci, by bojoval vždy v poli proti Maurům na hranici, nekřivdím vám příliš tuze. Seňoro, kdyby váš manžel nenechal vás ve naději, skoro věřil bych, co jste mi řekla kdys o jeho spaní. Ježto ale vám, seňoro, přední sukni značně zkrátil, majorat že doufá od vás, ani v posteli své nespal. Jestli prvním při porodu manžel bude chybět, vždycky král vám zbude, jenž vám péči tisícerou rád vždy skytne. Nepište mu, aby přišel, kdyby po boku vám ležel, uslyší v ráz bubny hřmíti, opustit by musil vás. Kdyby v svorce vašich klíčů upevněn byl Rodrigo, jistě nikdy moje jmění nezmnožil by nad můj rod. S jinou šlechtou kdyby vyšel jen tak na procházku sobě, ze zlata by celý Michal nevypad tak slavnostně. 40 K obstarání kdybych jemu nesvěřil vše staré vrahy, byla byste slečinkou jen, on jen pouhým panáčkem. Krále, vy tak povídáte, Rodrigo má za své many; Bože, dej, byť, jak jich pět jest, aspoň dvacet bylo jich! Nebo kdyby pevně ruku nad nimi on držel svoji, neměly by hrady vaše jak mé tolik nepřátel. Chcete, dál bych vaše psaní přečet, hodil do plamenů, kacířství by obsah jeho zasluhoval bez mzdy té, Ježtoježto obsahuje řeči hodny sedmi mudrcův, hodí se spíš pro můj archiv, nežli pro nevděčný oheň. Byste schovala mé psaní a je neroztrhla v kusy, nemluvněti oznamuji pěkný dárek vánoční. Hošík bude-li to, dýku s koněm slibuji mu dáti, dva tisíce maravedů, aby z čeho živ být moh’. 41 Dívka bude-li to, dám jí v stříbře hřiven čtyřicet ode dne, kdy zrodila se věnem příštím zúročit. Seňoro, tím list svůj končím, neustávám prosit ale, aby svatá Panna byla s vámi při porodu zlém.zlém.“

V.
Jimena matkou.
Šestinedělkou když byla, ku svatému Isidoru na mši spěla žena Cida, ušlechtilá Jimena. Na vycházku oblekli ji pážata do šatu z Courtray, nebo vždycky dí háv, stuha, kterému že patří pánu. Jemný život purpurový oblekla si slíčná paní, stuhami tkán ze sametu, vždy dvě proti sobě byly. Kabátek ze stejné látky způsobem též zdoben stejným, obojí dar bylo krále ze dne jejich zasnoubení. 42 Pás pak bohatý, jenž přeskou z ryzího se spínal stříbra, jejž dal hrabě matce její, hraběnce, v dar vkusný kdysi. Čelenku pak plnou stužek, práce bohaté a vzácné, doňa Urraca infantka již jí dala ku svatbě. Na krku dvě mince měla rázu vzácného i ceny, na nichž svatý Petr, Lazar, které zbožně v úctě měla. A ty její vlasy, které bráti chtěly barvu zlatu, na ramena padaly jí, spjaty pouze jednou stuhou. Závoj Coutrayský též měla, ježto počestné vše dámy, které tvář si zahalují, zevní čest svou jeví tím. Krásná Jimena tak spěla, v běhu ustálo i slunce, by ji mohlo, jak šla kolem, lépe ještě prohlédnouti. U kostelních dveří právě Fernando král s ní se setkal, aby do chrámu ji uved, on jí podal pravici. 43 A on pravil: „Ctná Jimeno, ježto Cid, rek přestatečný, blaženým jest chotěm vaším, nejlepším z mých vasalů, Ježtoježto na bojišti mešká, nemůž při úvodu býti, sám chci v tom jej zastoupiti, družbou vaším býti dnes! Infantce pak roztomiléroztomilé, jíž vás nebe obdařilo, v dar dám tisíc maravedů s peřím skvostným na klobouk!“ Ale neděkuje králi Jimena za přízeň vzácnou, nebo velký stud ji přepad, na slovo hlas nestačí, Zlíbatizlíbati chce jeho ruce, ale on je utrhuje, odvede ji do kostelakostela, domů provodí ji zpět. 44

VI.
Doňa Urraca.
Ferdinand král byl již hotov s rozdílením svojích zemí, brzy smrt svou očekával, která hrozila mu z blízka. V smutný sál když vstoupila tu, zahalený v černou zdobu, Urraca již zapomněná, prolévajíc slzy hojné. Před svým otcem, před svým králem s povinnou hned klesla úctou k loži ždajíc zulíbati v slzách ruce mu i nohynohy, Aa když něžným, tklivým pláčem svoji bolest projevila, hlasem, pokora v němž zjevna, infantka tak promluvila: „Otče, jaký zákon božský nebo lidský vás jen svádí, byste obohacoval jen muže, vyděďoval ženy? Alfons, Garcia i Sancho, kolem vás že vždy se točí, dostali vše statky vaše, na mne bylo zapomněno! 45 Nesmím býti vaše dcera, býti jí, vás přinutila příroda, abyste na mne v změnách losu pamatoval. Zplozená-li nejsem právem, bastardem bych potom byla, bastardy však zaopatřit, sama příroda vám káže. Není-li však, jak dím, tomu, ó pak rcete, jaká vina může zde mne vyděditi, odsoudit k takému trestu? Ženu vy jste vydědili; zda jste uvážil to, pane, co si počnu bez manžela, bez jmění a bez baronů? Jestli nedáte mi statků, v cizích bydleti chci zemích, zhanil jste mne, neprohlásím nikdy za vaši se dceru. Šlechetná krev zůstane mi, ale urozenost svoji v cizí zahalím již řízu zavržena tvrdě otcem.“ Taká slova hovořila, mlčíc čeká na odpověd; začly téci její slzy, sotva ztichl její nářek. 46

VII.
Don Fernando.
Pozorně don Fernand vyslech, Urracu, jak před ním kvílí, chorý na smrt, na svém loži dobrý král ten, ušlechtilý. RozlobilRozzlobil se nad tou řečí, mluvit chtěl, však neměl slova; i král musí umlknouti, když se žena drze chová. By však sebe upokojil, nutil se, cos promluviti, nějaké říc aspoň slovo, než dá pro vždy vale žití. „Kdybys pouze nářkem svojím smrt mou, dcero, polehčila, jistě by mne, bez pochyby daň tvých slzí občerstvila. Šílená však ženo, kvílíš pro nicotné lidské jmění, nezříš, že mým statkem v hrobě mimo rubáš, pranic není? Děkovati ještě musím zbytku žití, jenž mi zbývá, v čas by tebe varovala moje slova výstražlivá. 47 Umru-li, ku otci světla duch můj zamíří v svém letu, očistcem dost zlým mně byla rouhavá řeč tvojích retů. Bratřím svým chceš záviděti, a to neuvážíš ani, za dědictví povinností že jest jeho zachování? S rodinami, ty jsou chudé, sama tys, máš hojnost statků, ženám ctným se sluší vždycky, za valy dlít v boje zmatku. Jsi mé dítě, uznávám to, ale bujná, málo stálá, ovšem, když jsem zplodil tebe, ohnivější krev má plála. Máť tvá byla ušlechtilá, vychovala však tě kojná, proto řeč tvá lehké mysle nízkou vášní jen jest hojná. Řeklas: ,Půjdu v cizí země‘, údiv můj tím není větší, neb ten bezectný je v skutcích, kdo je takhle drzý v řeči. Abych však to, co jsi řekla drze, mohl zadržeti, další dodatek teď přidám ještě svojí ku závěti. 48 Nechci, abys chuda byla, jinak splníš, co jsi řekla, třeba rodu šlechetného, nevím, čeho bys se lekla. Zamoru chci dáti tobě dobře stráží obklopenou, neb jen pevné zdrží valy ženu jak ty, rozzuřenou. Nebo hodné mám tam lidi, tobě v ochranu i radu, věř jim plněplně, a když nouze, sáhni mému ku pokladu. Nahromaděn je tam v zámku, v mysli měl jsem tebe, děcko, užij podle rodu svého v době bídy z něho všecko. A kdo Zamoře tě vyrve, měj mou kletbu trestající!“ Rytíři kol řekli: „Amen!“ Sancho jen nic nemoh říci. 49

I.
Cid u krále.
Vyjíždí Diego Lainez, aby králi líbal ruku, tři sta bohatýrských synů cválá za ním v čackém pluku. Rodrigo byl mezi nimi, Kastilčan ten hrdý, smělý, jediný on na koni jel, ostatní na mezcích jeli. Všichni v hedvábu a zlatě, on jen dobře vyzbrojený, všichni po svém boku dýku, on jen meč měl pozlacený. Všichni měli v rukách hole, on jen oštěp sukovatý, všichni vonné rukavičky, on jen železné měl pláty. [53] Všichni klobouk v pestré zdobě, on jen přilbu s leskem žhavým, a na přilbě teprv chochol vysoký měl s peřím vlavým. Takto jeli, dále jeli ve hovoru neustálém, jeli tak až do Burgosu a tam setkali se s králem. Páni, kteří s králem přišlipřišli, spolu hovorem se baví, jedni z nich to šeptem řekli, druzí to však nahlas praví: „Mezi těmi lidmi vrah sem hraběte Lozana přišel!“ Rodrigo je pevně změřil hrdým okem, jak to slyšel – Velikýmvelikým pak pyšným hlasem družiny se krále tázal: „Je-li kdos tam mezi vámi, jenž mu příbuzný, či vasal, Aa jejž snad smrt jeho hněte, ať mne vyzve ku souboji, ať to pěšky, ať to koňmo, Rodrigo již hotov stojí!“ „Aby čert sám vyzval tebe!“ všichni sborem hovořili, sestoupli pak se svých ořů, ruku králi políbili. 54 Rodrigo jen zůstal sedět převysoko na svém oři, poslyšte, jak otec jeho k synu svému zahovoří: „Sestup s koně, milý synu, k šlechticů se přidej shluku, – král je rovněž tvojím pánem, vasal tys, mu polib ruku!“ Rodrigo ta slova slyší, a v nich urážky hrot cítí, jak teď mluvil, takto může pouze smělec promluviti. „Říci mi to někdo jiný, zaplatí to draze věru, vaše když tvé, otče, přání, k srdci si je chutě beru!“ Rodrigo sestoupil s koně, aby králi ruku zlíbal, maně z pasu meč mu vypad, když se na kolena shýbal. Nad tím král se tuze zděsil, zahovořil toto slovo: „Vari odtud, Roderigo, plémě jsi ty Satanovo, lidský obličej máš ovšem, konání tvé však je lvovo!“ – Rodrigo když uslyšel to, na koně se vyhoup v spěchu, odpověděl s hněvným hlasem takto králi v jednom dechu: 55 „Za čest sobě nepokládám ruku králi políbiti, že však ji můj otec líbá, srdce mé za hanbu cítí!“ Zahovořiv tato slova, palác opustil v té době, tři sta bohatýrských reků ku průvodu přibral sobě. Jestli v zdobném přišli šatě, v železné teď zbroji byli, jestli přijeli na mezcích, na koních se navrátili.

II.
Pět králův Maurských.
Maurští králi v Kastilii vnikli za veliké vřavy, a to pět jest maurských králů, a jich vojska davy, davy. Kolem Burgosu dál táhli, dobývali Montesdocu, v San Domingo řítili se a na Belprad ve útoku. Do Najevy, do Loqvěny, všady zuřili jak vzteklí, stáda lupem odnášeli, křesťany v otroctví vlekli. 56 Mnoho žen a mnoho mužů, mnoho dívek, mnoho dětí s lupem hojným táhli s sebou v domov svůj a do zajetí. Nebo král a kortezové nechali je v slabé vládě. Rodrigo, když uslyšel to na Bivaru, na svém hradě,hradě (Málomálo chybělo dnů ještě,ještě do dvacátého mu roku)roku), skočil na svou Babieçu, za ním jeho druzi v skoku. Výzvu „do boje!“ křik vlastí, davy lidu přišly s meči a na zámku Montesdoca Maury utkal v hrozné seči. Přemohl tam slavně Maury, pět jich králů zajal k tomu, velký lup jim vyrval s jatci, které chtěli odvlěc’ domů. O kořist se dělil s všemi, kteří pomohli mu k zdaru, pět zajatých králů odved na svůj zámek do Bivaru. Odevzdal je matce svojí, tam jim pouta mrzká sňali, vasalský slib tito králi Rodrigovi přísahali. 57 Rodrigovi ze Bivaru s díkem svorně požehnali, velebili skutky jeho, daň mu platit slibovali; do svých vrátili se zemizemí, ale v slibu věrní stáli.

III.
Zjevení sv. Lazara.
Na dvoře když slavnosti vše sňatku, jenž tak králi milý, doňy Jimeny s Rodrigem v slávě vší se ukončily, Nana pouť ihned Cid se vydal, od krále vzav odpuštění, k apoštolu do Sanjaga, k svého slibu vyplnění. Milerád král svolil, hojně pak jej podaroval, k tomu prose k velikému dílu by se brzy vrátil domů. S Jimenou též rozloučil se, by s ní dobře zacházela, odevzdal ji matce svojí, by jí vyhověla zcela. 58 Dvacet hidalgů jen vybral ku cestě si na ochranu, mnoho almužen pak rozdal pro Boha a svatou Pannu. A jak jel, tu vedle cesty málomocného zřel tkvíti hluboko až k pasu v bahně, zkad se nemoh vyprostiti. Pro lásku on boží prosil, ve velikém úpěl hlase, odtamtud by vytáhl jej, že mu poslouží to k spáse. Jak to slyšel RoderigoRoderigo, s koně stoupil, k chorci pádil, vytáh z bahna nemocného, za sebe jej na kůň vsadil. Vzal jej s sebou do hospody, u jednoho jed s ním stolu, kázal připraviti lože, na němž oba spali spolu. Takto asi ku půlnoci málomocný nespal, pouze Rodrigovi, jenž spal pevně, mezi lopatky dých dlouze Aa tak prudce, že tím dechem Rodrigo se zbudil, zvedal, zlekán vedle sebe, v jizbě málomocného kol hledal. 59 Nenašel jej a po světle dal se hlasně do volání, a když světlo přinešeno, po nemocném nikde zdání. Když leh znovu do postele, hlubě jal se přemítati o všem tomto a v tom viděl vedle sebe muže státi. V bílé roucho zahalený, vlídně jemu ve tvář hleděl, „Bdíš-li, či spíš? Roderigo?“ „Nespím!“ on mu odpověděl. „Ale pověz mi, kdo ty jsi, jehož roucho jasem svítí?“ – „Slyš mne, já jsem svatý Lazar, a chci s tebou hovořiti. Já jsem onen málomocný, jejž jsi spasil k Bohu z lásky, Rodrigo, Bůh miluje tě, vše ti splní bez otázky. Tak, že všecko zdaří se ti, co jen začneš velikého, buď to v míru, nebo v boji, jen když ke cti je to Jeho. Slavný budeš, obávaný od křesťanů, mouřenínů, že ti nikdo neublíží v žádném nepřátelském činu. 60 Nepřemožen celým světem, čestného až do skonání, nade všemi vítěz budeš, Bůh ti šle své požehnání.“ Při posledních těchto slovech zmizel přízrak okamžitě, Rodrigo vstal z lože svého, na kolena vrh se hbitě, Poděkovalpoděkoval králi Nebes, Marii též Panně svaté, a tak na modlitbách klečel, až se kmitlo jitro zlaté. Do Sanjaga pak se vydal, splnil putování svoje, vrátil se pak v Calahorru, král kde dlel i jeho voje. Ten jej přijal milostivě, blah, že vrátil se tak svěží, s Martinem pak Gonzalecem utkal se, a zmoh jej v řeži. 61

IV.
Výzev k boji.
V zbraně, v zbraně hlasně zněly bubny, píšťal všech tón plesný, válku, oheň a krev děly také zvuky, povyk děsný; Cid ves lid svůj sestavuje, všichni do šiků se staví. Jimena tu Gomezova v slzách k svému pánu praví: „Mé duše králi, krajů těchto pane, ty jdeš a kam? A co se ze mne stane? Nebo jest-li Mars jsi v boji, Apoll mezi dvořeníny, kde porážíš dámy v roji jako v poli mouřeníny. Před tvým zrakem v prach vše padá a se na kolena řítí, maurští vládci i křesťanských vládců dcery, luzné kvítí. Mé duše králi, krajů těchto pane, ty jdeš a kam? A co se ze mne stane? Dvorské šaty všichni mění za lesklé již přílby zlaté, a Milánská za brnění Londýnské vše kropenaté látky, místo kalhot pláty, za kov rukavice vonnévonné, my si vyměňujem srdce, duši, která v bázni tone. Mé duše králi, krajů těchto pane, ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?“ 62 Slyše toto hořké lkání svojí choti milované, i Cid rovněž nemá stání, těší ji, však slza kane. „Usušte své oči, paní, až se opět vrátím časem,“ ona zrak svůj v jeho sklání, a lká hlasně žalným hlasem: Mé duše králi, krajů těchto pane, ty jdeš a kam, a co se ze mne stane?“

V.
Coimbra.
Coimbru má obleženou dobrý Ferdinand král hněvně, sedm roků to již trvá, tak ji svírá krutě, pevně. A to město pevné zdi má, valy má a věže smělé, zásob v táboře však není, neb již snědli všecko, cele. Vzdát se chtěli obléhaní, před krále když jednou ráno ze kláštera přišli mniši, který sluje di Lormano. 63 Z práce své ti namahavé obilí dost s sebou vzali, ječmen, proso, luštěniny, vše to králi v obět vzdali. Prosili, by vytrval jen, že přinesou víc a dosti; vlídně král se poděkoval, a vše přijal s ochotností. Rozdělil vše po táboře, dosti jídla všichni měli, stekli všecky valy rázem, až se nad tím Mauři chvěli. Pak vše králi odevzdali, město své i všecko jmění, nahý zbyl jim život, a ten král jim zpět dal v okamžení. V této době obležení, z Řecka jakýs poutník přišel, do Sanjaga, jenž o světci mnoho zázračného slyšel. Astiáno jeho jméno, biskup všemi zván byl kolem, tento klečel na modlitbách před svatým tam apoštolem. Tento Astiáno slyšel, apoštol že, Jakub svatý, v bitvu velkou dostaví se na koni již krunýř spjatý, křesťany by obhajoval, Maurům dělal hořké ztráty. 64 O tomto když slyšel biskup, to jej velmi zamrzelo, „K čemu říkati mu rytíř? Rybář jeho jméno znělo!“ Trval na tom tvrdošíjně, leč když v spánek se již sklání, stál tu před ním svatý Jakub, klíče drže v svojí dlani. S veselou děl k němu tváří: „Urážkou se být zdá tobě, rytířem že jmenují mne, což tvé srdce ztápí v zlobě. Přicházím ti dokázatidokázati, pochyba tvá že je marná, Kristův že jsem rytíř v skutku, křesťanův všech pomoc zdárná. Proti přemoci všech Maurů, že jsem jejich pomocníkem.“ Mezitím, co takto mluvil, kůň sem předveden byl mžikem. Lesklý, zářný ku pohledu, a naň svatý Jakub sedl, sedl v plné zbroji zářný, a jak rytíř kopí zvedl. Plný síly, krásný, skvělý, aby přispěl ku pomoci Fernandu, jenž na rok sedmý Coimbru nemůže zmoci. 65 „Těmito samými klíči město chci já otevříti, králi, který obléhá je, vzdát je dřív, než slunce svítí. A jak děl, v tu samou chvíli město odevzdal on králi, mečet, který pak tam našli, jmenem svaté Panny zvali. Na rytíře pasován tam Rodrigo byl, opásal mu dobrý král meč vlastní rukou a polibek míru dal mu. V rameno jej neudeřil, jak se všechněm jindy stává, by víc cti mu prokázáno královna mu oře dává. Doňa Urraca infantka ostruhy mu přitahuje, co Don Roderigo šlechty devět set si naverbuje. Mnohou poctu král mu strojil, získal mnoho cti a chvály; v dobývání okázal se nezdolný a okázalý i na mnohých místech jiných, kteréž získal svému králi. 66

VI.
Setkání v lese.
Sotva záře Apollina na nebi se ukázala, ihned jeho sestra bledá zrovna na proti mu vzplála. Zelenou jel houští lesní, která v rosných perlách stála, slavíků kde plesná hudba jásavé své trylky hrála, a kde vánkuvánků křídlem tichých sladká vůně poletala; rytíř na ohnivém oři, stříbra spousta lemovala jeho čabraku i postroj, na oštěpu třepetala korouhev se bílá vzduchem, výzbroj jemná v slunci plála. Rek ten vyjel z Castilie, v Lusitansko zajel směle, Abdallaha Maura hledal, jehož skutky v bojích skvělé rozlétly se HispaniiHispanií, chtěl s ním bít se převesele. Náhle v cesty polovině tvrdošijně komoň stojí, Don Rodrigo z Bivaru ostruhu mu dá hned dvojí, ale kůň se nehne z místa o krok dále, stále stojí. 67 Rodrigo to zpozoruje, v střemenech se vztyčí hněvněhněvně, aby poznal pravý důvod, proč oř jeho stojí pevně. Na vše zírá strany kolem, do země svůj oštěp vrazí, tělem oň se celý opře, v tom hlas křičet slyší v mlází, nevidí však křičícího, vzdechy jenž křik doprovází: „Osude zlý, přeukrutný, ty ses pomstil, jak se sluší, nejen žes mi urval život, ale s životem též duši!“ Aby vidělviděl, kdo tam sténá, Cid v houšť zašel, aj, tu leží neznámý Maur, jenž tak sténal, v krvi svojí v trávě svěží. Tělo jeho jedna rána, soucitem jat Cid ho zřel a již ku pomoci jeho s koně sestoupiti chtěl, s jednou dámou rytířů čtyř tlum když zhledl, ten sem jeljel. Dáma znavena již byla, proti čtyřem bránila se, sotva Roderiga zhledla, zakvílela v žalném hlase: 68 „Trochu-li jen zdvořilosti, rytíři, vám v srdce sahá, pomoc, já jsem sirá Aja, zajatkyně Abdallaha!“ Rodrigo si ku útoku pevně oštěp zasadil, v ráz ti čtyři v divém skoku vyrazili ze všech sil, ale žádný z oněch čtyřech ze sedla jej neshodil, za to jednoho on svrhl, oštěp po tom odhodil, mečem na tři pak se pustil, jednoho tak zachvátil, že pad na zem, dva pak prchli, stíhati je nevolil. Na to obrátil se k dámě, zvěděti, co s ní se dělo, ale ani slůvko jedno strachem z úst jí nesletělo, zašla v houšť, kde Abdallaha zkrvácené bylo tělo. V Castilii odebral se, nechtěl za ní jíti dále, komu zhoubu dělati chtěl, Cid vždy dělal dobro stále. 69

VII.
Rodrigo Diaz, zván Cid.
Rodrigo dlí ve Zamoře, při dvoře Fernanda krále, otce krále dona Sanči, jenž svůj život prožil v žale, Kdyžkdyž tu k němu přišli posli králů, již daň platit měli, Rodrigu ti na Bivaru kloníce se, toto děli: „Dobrý Cide, pět těch králů dle své lenní povinnosti, posýlá ti slíbenou daň, v příznak svojí poslušnosti. V odznak přátelství pak svého, ořů sto do tvojích stájí, dvacet šedých jest a dvacet bílých, jak jsou hranostaji. Třicet vraníků pak třpytných, siváků též tolik k tomu, celý přístroj z různých látek brokátových, v počest domu Donně Jimeně, tvé choti, čelenky a šperky různé, Sol i Elvíře, tvým dcerám, pak dva hiacinty luzné, hedvábu dvě bedny na šat pro synky a pro příbuzné.“ 70 A Cid odpovídá: „Bratří ať se v bludu neoctnete, tam, kde vládne král Fernando, nejsem pán, co zrá tu, kvete, jeho jest vše, jako sluhu jeho vždy mne naleznete!“ Což král podivil se velmi Cidu, takto šlechetnému, a děl k poslům maurských králů: „Vy se vraťte k pánu svému, Rcetercete: ,Byť sám králem nebyls, u krále jsi, v jeho sboru Cid vše dobyl, získal králi, čím král pyšný na svém dvoru‘. Rcete: Král je spokojený, ano šťastný manem takým!“ Propustil Cid posly maurské s hojným darem všelijakým. Od té doby Ruy Diaz Cidem zván jest ve stručnosti, které slovo značí Maurům muže cti a šlechetnosti. 71

VIII.
Daň.
Křeslo, zkad kdys dobrý, svatý Petr vlád, teď Viktor měl, pokorně když císař Jindřich před ním v úctě klek a děl: „K vaším uším, svatý otče, žalobu svou nesu sem proti králi, který vládne Kastilií, Leonem. Kdežto celý svět křesťanský, uznává mne za pána, on mne nezná, dosud žádná daň mi není poslána. Tož jej přinuť, otče svatý, aby uposlechl v ráz!“ Papež vyslal svoje poslyposly, k Fernandu zněl jejich hlas, Jindřicha by splnil přání, zaplatil svou rychle daň, kdyby neposlech, že s křížem výpravu prohlásí naň. Mnozí králové, již v radě dleli tam, svůj vyřkli soud, Ferdinandu pohrozili, kdyby nechtěl poslechnout. 72 Král když nahled v posla psaní, z toho velkou starost měl, v říši, kdyby tak se stalo, že by vzešel mnohý žel. K velkým všem své říše poslal, mínění jich vyzvědět, tito poradili králi, papeže by poslech hned. Jelikož to slušnost káže, poslechnout, co papež chtěl, aby jinak nevznik z toho říši jeho velký žel. Králové, již hrozili mu válkou, by se mohli mstít. Při poradě těchto velkých ale nebyl dobrý Cid. K Jimeně šel Gomezově, choti své, již miloval, nebo krátká teprv doba tomu, co jí svojí zval. Ještě radili se páni, v síň tu Roderigo všel, král, jakmile Cida uzřel, co se stalo, vše mu děl. Prosil jej, by dal mu radu, co by dělati as měl, Rodrigo když vyslech krále, ze všeho měl velký žel. 73 Mínění své králi řekl, smysl jeho rady ten: „Králi můj, vy zrodil jste se Kastilii v čacký den. Kdybyste měl daň teď platit, podvolit se, pravím sám, věc ta dosud neslýchaná zlou by hanbou byla nám. Velké cti Bůh nám propůjčil, takto však, co platna jest? Kdo vám takto, králi, radil, málo na vaši dbal čest. Málo o vaši dbal říši, která ctí jak pána vás; papeži a dvoru jeho pošlete zpět posly vzkaz. Jmenem svým a mým pak šlechtu vyzvete v boj hrdině, Kastilsko vždyť získali jsme svými králi jedině. Na pomoc nám nikdo nespěl, aby Maury udolal, stálo nás to mnoho krve, vlastní život spíš bych dal, než by daň, již dlužen není nikomu, můj platil král!“ Králi řeč ta líbila se, již proslovil dobrý Cid, poselstvo k papeži vyslal, o milost jej poprosit. 74 Aby nestál při bezpráví, nehověl tak choutkám zlým, potom králi Jindřichovi, jakož i všem, kdo šli s ním, Vyhlásilvyhlásil boj neúprosně, ba sám šel je vyhledat; devět set a osm tisíc rytířů s ním vyšlo v chvat. CástečněČástečně to mani krále, částečně to Cidův lid, hlavním války vůdcem svorně vyvolen byl dobrý Cid. Průsmykem u Aspy prošli, a se chtěli dále hnát, Ramon, Savojský když hrabě, s četnou jízdou v bok jim vpad. S Cidem nastala řež velká, krev tu tekla sterých žil, Cidem poražen byl hrabě, do žaláře vržen byl. Pustil jej; za rukojemství jednu dceru jeho vzal, s kterou syna později měl dobrý Ferdinand, náš král, jenž se pán stal Kastilie, Fernando zván kardinal. Rodrigo Diaz tak pobil v jiném boji, rovněž zlém, ještě větší vojsko Franků, které vtrhlo v tuto zem. 75 Král však v tomto nebyl boji, marně on jej hledal v něm, když tu králové i císař s vojska svého zástupem Porážkuporážku tu uviděli, kterou nastrojil Cid tam, prosit papeže se jali, Fernandu by dopsal sám, Byby se vrátil do Kastilska, daň že nežádají víc, že se nikdo nezachrání, komu čacký Cid jde vstříc. Král když zvěděl o poselstvu, domů obrátil se v chvat, spokojen byl dostatečně, za vše Cidu vděčil rád.

IX.
Cid a papež.
Do Říma si koncilium svatý Otec povolal; ušlechtilý král Don Sancho, papeže by poslouchal, Doprovázendoprovázen čackým Cidem, do Říma se cestou dal; urazivše cesty dny vše, každý z nich tam zavítal. 76 Uctivě a dvorně zlíbal papežovu ruku král, Cid též, hidalgové jeho podle stupňů, jak tu stál. Do chrámu svatého Petra, Rodrigo se ubíral, sedm křesel sedmi králů křesťanských zde znamenal. Francouzský trůn zdobný štít svůj blíž k svatému Otci vzpjal, ale křeslo jeho pána trčelo víc stranou dál. K francouzského krále trůnu, který slonovinou plál, přišel, trůn zvrh jednou nohou, v kusů pět jej rozlámal. Potom vzal trůn krále svého, na vyšší jej místo vzpjal. Vévoda tu jeden slavný, Savojský prý, takto prál: „Rodrigo, je třeba, papež aby tebe v klatbu dal, nejlepším že ze všech králů ty jsi mrzce pohrdal!“ Cid uslyšev tato slova, toto mluviti se jal: „Vévodo, my králů nechme, jestli však jsem udělal, 77 Křivdukřivdu vám, to spravme sami, já vás tímto vyzýval!“ Rozkročiv se na vévodu, silnou ranou po něm ťal. Vévoda však zůstal klidný, odvetou jej neztrestal, a když papež o tom slyšel, v skutku Cida v klatbu dal. Rodrigo jak uslyšel to, klek, papeži úctu vzdal: „Svatý otče, rozřešení, sotva za sebe bych stál!“ Papež, ač zle rozhněvaný, hněv svůj umírniti znal: „Rodrigo, měj rozhřešení, rád jsem ti je z duše přál, hleď, bys příště při mém dvoře zdvořilosti více dbal!“ 78

I.
Spor v rodině královské.
Vládl veliký král Sancho ve své říši v Kastilii, don Garcia, bratr jeho, vládl opět v Galicii. Ale o vlastnictví trůnu mezi bratry boj byl stálý, až se ve krvavém boji utkali ti oba králi. Sancha Garcia tu lapil, lidu sta mu pobil hněvně, šesti mužům pak jej svěřil, by jej ostříhali pevně. Stopoval na rychlém koni, slední zbytky jeho ztráty, mezímezi tím, co velkou bolest cítil Sancho takto jatý. [81] Začal prositi své strážce, aby jemu volnost dali, mnohou milost, velké statky, za to z jeho ruky vzali, a pak v země jeho bratra, aby nikdy nevpadali. Ale všichni jeho strážci, mlčky stáli nepohnutě, hlídali jej, až by král sám rozsoudil tu dle své chutě. Co tak zajat byl Don Sancho, Alvar Faňez se tu zjeví, a tu strážcům krále mluví a řeč jeho kypí hněvy. „Hoj, vy zrádci, pusťte krále, podle vězníte jej tady!“ A již mezi ně se vrhnul, vztekle vpadl v jejich řady. Rázem dva meč jeho skolil, čtyři prchli polem, nocí, osvobozen byl Don Sancho z hlídačů svých kruté moci. Silným zavolal tu hlasem: „Manové, sem obraťte se, stará sláva Kastilčanů, rytíři, ať ve vás hne se! V cti jste povždy chránili ji, v každé řeži na bojišti, dnes ji přece neztratíte, ať dál vzrůstá v doby příští!“ 82 Čtyři sta rytířů čackých, přisáhlo k praporu krále, v tom však v trysku nejdivějším Cid sem cválá nenadále. Tři sta rytířů on vede, staré šlechty v staré pýše, sotva uzřel je Don Sancho, jak mu hruď se vzpjala výše! A on pravil k rekům svojím: „V pole nazpět, druzi milí, přišel Cid a zvítězíme, pole naším je v té chvíli. Vlídně uvítal pak Cida, statečného Kastilčana: „Rodrigo můj, buďte vítán, štěstí jste mi přines z rána! Jak vy dnes ve pravou chvíli, nikdo nepřišel z mých zemí, aby sloužil pánu svému jak vy, Cide, jenž ctěn všemi.“ A Cid králi odpovídá, smělý hovor, vyzývavý: „Věřte, pane, dnes jste dobyl lacině to pole slávy. Garcia vy bratra svého račtež do zajetí vzíti, jinak chci, jak vasal věrný koruny, hned pro vás mříti.“ 83 V tom Don Garcia se blížíblíží, co tak ve hovoru dleli, nevěděl nic, co se stalo, vítěz byl a převeselý. Vesele si prozpěvovalprozpěvoval, bratra jak chyt pevnou páží, kterak držel jej a pevně v rukách svojích věrných stráží. Sotva spatřili se králi, hoj, boj opět vzkypěl dravě, drsnější než první, v kterém Sancho podleh bratra vřavě. Garcia byl zmožen rázem, vojska jeho udolána, Garcia Cid srazil na zem, silnou páží, jaká rána! Vesel nad takovým lupem, před svého jej přivlek pána! Okovy mu ihned dány, a teď ve vězení v Luně, podle vůle krále Sanchy Don Garcio lká a stůně. 84

II.
Hádka mezi bratry.
V Leonu vlád Don Alfonso, a don Sancho v Castilii, ale u velikém boji rvou se bratři ti a bijí. Až u řeky Carrionu, srazily se oba voje, Sancho musil ustoupiti, ztratil mužstva valné roje. Bojištěm on smutný prchá, v tísni dál se musí hnáti, don Alfonso brání vojům, křesťanskou krev prolévati. Soucit bydlí v jeho srdci, nad bratrem lká slzy hojně, nebo první on dal podnět ku krvavé bratrů vojně. Z Bivaru, Don Ruy Diaz, onen Cid, rek plný slávy, ku Sanchovi, pánu svému, tato slova těchy praví: „Pravdou jesti, co zde mluvím, pane můj a veliteli, při Alfonsu, bratru vašem, z Galicie pluk je celý. 85 V stanech hoduje ta chasa bezpečně a ve povyku, nebojí se nic vás, králi, ani vašich bojovníků. Proto seberte své many, prchající vraťte hbitě, nechte v pochodpochod, ať pospíchá plnou silou do úsvitě! Leonští i z Galicie na ně v divý boj se hněte, vztekem posud nevídaným vraha v boji přepadněte. Sotva vyhrána je bitva, – tak to všady v obyčeji, – všichni chválí svoje činy, přemoženým pak se smějí. Dnes tam hodují a pijí po celou noc do červánků bezstarostní bojovnícibojovníci, aby klesli v náruč spánku. LehhéLehké vítězství, můj králi, pomsta větší bude za to –“ A co Cid tak radil, bylo králi závažno a svato. Se zástupy svými všemi narazil na nepřítele, tyto zabil, zajal ony, zmátl je boj v noci ztmělé. 86 Ve posvátném jednom chrámu, vítěz zajal bratra svého, Leonští když toto zřeli, pána svého ztraceného, Vzteklevztekle začli bojovati, čtrnáct zatkli čackých reků, i don Sancho zajatcem jich ve ostatních jatých vleku. Pevně drželi jej – Cid však vysvobodit spěje krále, „Vydejte mi mého pána! jste-li reci,“ křičí stále! „Alfonsa vám za něj vrátím, kterého jste služebníky!“ – Ale reku vznešenému v odvet Leonských dí šiky: „Nechcete-li se zajatým, v těchže poutech bídně ležet, odveden být námi v žalář, Ruy Diaze, hleďte běžet!“ Uražen tím slovem podlým Cid tu musil hněvem vzpláti, krále svého osvobodil, s všemi v boj se musil dáti, Třinácttřináct přemohl jich pouze, jediný jen prchl smělý; s Alfonsem pak, bratrem Sancha, do Burgosu dále jeli, který krátce před tím dobyl Kastilský Cid, rek ten skvělý. 87

III.
Cid a doňa Urraca.
Sotva ztichly žalozpěvy nad smrtí Dona Fernanda, sotva nastoup vládu po něm královskou syn jeho Sancho, tisícerých bojů v zmatku s prosbou poslal tisícerou Sancho Cida do Zamory k donně Urrace, by králi popustila tuto pevnost, ku prospěchu svého bratra, v jeho moc a jeho vládu. Odcestoval Roderigo, splnit rozkaz krále svého, ku staré tu bráně přišel obsazené, jak se sluší. Vstoupiti tam když mu brání, jemu, jejž ctí Hispanie, na stráže chce dorážeti, by moh splnit pánův rozkaz. Již se chystá ku obraně, ku odporu stráže brány, která ostříhá tam hradby, když na povyk Kastilčana donna Urraca se zjeví stísněna a v hávu smutku, přes okraj se valu sklání, rukami i tváří hýbe a se zrakem zaslzeným k Cidovi dí statečnému: 88 „Zpupný, zanech všeho boje, Roderigo, krok svůj stav! Na minulé zašlé doby, měl bysi se rozpomnít! K rytířství tě ozbrojiti u Santjaga, můj byl čin! Když jsi, vasal, v kruté boje z ruky matky koně vzal, ostruh vzal též ryzí zlato, mnou abys byl více ctěn. (Glossa.) Pověz, u cizích proč bran, jež jsi dobyl v bojů vřavě, křiče hrozíš odhodlán mně, pod tíží hrozných ran odumřelé dávno slávě, necítíš ty, tak se zbroje odloživ přítele háv, že jen hájím právo svoje? Zpupný, zanech všeho boje, Roderigo, krok svůj stav! Věrolomný v slovu svém, běda, křivopřísežníku, jenž měls domov v srdci mém, jakým odplácíš mi zlem, se mnou v spor jdeš, nevděčníku! Chceš zmar ženy plné mdloby zpupnou pěstí potvrdit? I přes krále hněv a zloby, na minulé zašlé doby měl bysi se rozpomnít! 89 Žena jsem a láska má nedopustí, abych z nebe zkázu tvoji chtěla, zlá, nebo velký žal mne střebe, ten jen v hrudi mojí plá. Na tobě se nechci mstíti, byť i stihnout měl mne zhyn, neb vždy musím o tom sníti, k rytířství tě ozbrojiti u Santjaga, můj byl čin! Cos ty dávno zapomněl, slabá uváží vždy žena, žes až sem se odvážil, co jsijsi, myslíš, ne cos byl, věc to dávno zapomněná... Věř, měj odpuštění moje, nejsa šlechtic, jím ses stalstal, z ruky otce mého zbroje když jsi, vasal, v kruté boje z ruky matky koně vzal. Povýšiti tebe tam, odkud sražena já byla, zdar ti dali a mně klam, co jsi slávou získal sám, sláva tvá mne oloupila. Věř, mně tolik bylo vzato, otce vůli splnit jen chtěla jsem, co jemu svato, ostruh vzal’s tak ryzí zlato, mnou abys byl více ctěn! 90

IV.
Zamora.
Před Zamoru, pevnost svoji, dostavil se Sancho král, valné voje s sebou vedl, útokem by město vzal. S Roderigem, soudruhem svým, koňmo se kol města bral, když objeli město celé, Sancho ku Cidovi prál: „Pevné stojí toto město, na hřbetě svých nahých skal, věží celé moře ční tu, pevná kolem zeď i val. V úžas pevné je to město, Duero je obepjal, národové všeho světa, ký z vás by je v kořisť vzal? Kdyby dala mi je sestra, Španělsko bych za to dal, Cide, vás můj otec zvolil, dobra co vám prokázal. Majordomem jmenoval vás, na rytířství pasoval, v Coimbře když proti Maurům jste jak vítěz v boji stál. 91 Umíraje mně a bratřím v úctě vás mít rozkázal, a z nás každý v jeho rukuruku, že vás ctít chcem, přísahal. Stal jste se mým majordomem, mnohé země vám jsem přál, víc než každé léno v zemi by vám každý poctu vzdal. Vás teď prosím, král a přítel, byste v Zamoru se bral, Urrace tam sestře mojí poselství mé zvěstoval. Donně Urrace, mé sestře, řekl, Zamory že val rád bych výměnou či bojem, jak chce sama, svým rád zval. Mediun de Riviero za Zamoru že bych dal s celým vasalstvem, či jiný dar by se jí lepším zdál, Bohatýbohatý snad Valladolid, Villalpandu, hrad i val, Tiednu též, pevný zámek jakby její chtíč si přál. Do přísahy manů dvanáct vlastní přísahou bych vzal, splnit vše – když nesvolí, pak násilím že vše bych bral. 92 Políbil Cid králi ruku a tak s bohem jemu dal; patnáct hrdin vedl s sebou, ku Zamoře pospíchal.

V.
Poselství.
Jak Cid vstoupil do Zamory, do Zamory, města toho, hned byl přijat od Urracy věru způsobnými mravy. Poselství hned krále svého, on jí věrně vytlumočil, Urraca je vyslyšela mnohou slzu prolévajíc. Děla: „Nebohé mi běda, tedy to zamýšlí Sancho? Otcovu on slední vůli přísahou svou nevyplní? Což neurval Garciovi, bratru hned po smrti otce celou zem, což nejal bratra, nezavřel jej do žaláře, Kdekde jej po tmě nechá ležet, jakoby byl sprostý lupič, ach, i Alfons, druhý bratr, prchnout musil do Toleda. 93 U Maurů svůj tráví život jako vypovězen z říše, donně Elviře, mé sestře, sestře urval zámek Torro, Aa mně Zamoru chce vzíti, hoře mé by nevyschnulo; dobře ví on, král don Sancho, že jsem pouze slabá žena, Žeže s ním nemohu se měřit, ale tajně, nebo zjevně usmrtím jej přece jednou, jak to právě zasluhuje!“ Pozvedá tu svého hlasu Arias Gonzalo k radě: „Seňoro, zanechte pláče, pokorně vás o to prosímprosím, Hořehoře vašeho zlá chvíle, vymyslila ve mně radu, vám jen škody mohou vzrůsti, věčný když váš bude smutek. Věrné many vemte v radu, rcete poselství jim krále, a když tito schválí návrh, otevřetež králi město. Jestli neschválí však mani vůli krále, my jsme volni, umříti zde všichni spolu, ryřířskárytířská jak čest nám velí.“ 94 Infantce to líbilo se, uzavře to vykonati. Raděj umrou vasalové, na Zamory valech v boji, Nežnež by králi otevřeli, bránu hradu poníženě; ihned Cid s tou odpovědí zpátky spěchá k svému králi. Když král vyslech tuto zprávu, k udatnému pravil Cidu: „Což jste smluvili se v hradu vzdorně tak mi odpovídat? V Zamoře mou slečnou sestrou jste se obluditi nechal? Ví Bůh, kdyby nebyl otec poručil vás lásce mojí, za ty řeči na tom místě hned bych dal vás pověsiti! Dřív, než devátý den znikne, já vás, Cide, vypovídám, opustíte moje země i království Kastilie!“ 95

VI.
Útěk a smíření.
Z Kastilie s many svými v divokém Cid chvatu spěl do Toleda, kde vyhnaný Alfons, bratr králův, dlel. Ale ku Sanchovi králi zástup hrabat, pánů šel, kárali jej, takového reka ztratit že by chtěl. Jakým Ruy Diaz de Bivar, který nad všemi se skvěl, brzy pochopil don Sancho, že by poslechnouti měl. Ku Diegu Ordonězi, by šel pro Cida, on děl: „Rci, ať přijde, se vší poctou uvítám jej, kterou měl. Majordomem učiním jej, aby nad mým domem bděl.“ K Cidovi tak don Ordoněz ručes s poselstvím tím jel. Cid tu svolal many svoje, jich by zdání vyzvěděl, zda lze poslechnouti krále, jak by každý rozuměl. 96 „Poslechněme!“ řekli všichnivšichni, „v míru se král nabízel,“ šli, a Cid šel s nimi k dvoru, jak se to král dozvěděl, Šestšest mil naproti mu vyšel, pět set reků s sebou měl, z dálky, jak Cid viděl krále, s Babieçy dvorně sjel. Políbil mu obě ruce a s ním k dvoru uháněl, každý z reků Kastilie velkou radost z toho měl.

VII.
Dva vítězi.
Vzhůru po Duerra břehu dva tam jedou Zamoráni, zelené jsou jejich štíty, ale koní barva rudá. Vzácné dýky mají v pasech, kolem těla těžké zbraně, na svých ňadrech těžké pláty, dlouhé píky ve svých pěstích. Zlaté ostruhy jsou jejich, stříbrem jejich uzdy svítí, a tak jedou ozbrojeni, v silné zjevují se zbroji 97 Nana pahorek jedou vzhůruvzhůru, rychleji než chrt se žene, před stan jedou dona Sanchy, by jej prohlédli si z blízka, Vv kruhu obrátí pak koně, po straně, kde tábor jeho, hrdě mluviti pak začnou tam, kde náměstí svůj roh má: „Rytíři dva jsou-li v hradě, kteří by se chtěli měřit muž na muže ve turnaji s dvěma jejich Zamorány. Dokázati chceme rázem, že král Sancho špatně jednal, když chce uloupiti sestře, co jí propůjčil kdy otec. Zvláštních poct si nežádáme, nechcem úcty ani chvály, nechcem krále vyzvat v souboj, ani barona neb pána, Pokudpokud bychom oba první, nehodili v písek s koně, tři nechť vystoupí hned reci, aneb chcete-li, též čtyři. Chcete-liChcete-li, pět ať jich přijde, neb sám čert, když nebojí se, jen ať Cid a s ním Don Sancho z ležení se nehnou svého. 98 Cid nám drahým jesti bratrem, poddaní jsme Sancha krále, z ostatních však rytířů všech, kdo jsou udatní, ať přijdou!“ Uslyšeli tato slova hrabata dva, pokrevenci, „Sečkejte, ó reci,“ děli, „až se plně ozbrojíme!“ Zbroj svou rychle uchopili, na kůň sedli obrněni, a ku stanům jeli rychle, kde král Sancho na ně čekal. O svolení poprosili, aby směli v zápas jíti, s dvěma rytíři, jež taká vzdorná, drzá řekli slova. Slova Cid tu uchopil se, který zrcadlem byl reků: „Nepřátelské oba muže tyto nelze podceňovat. Objevili svoji sílu v nejednom a hrozném boji, při Zamory obléhání s reky sedmi drželi se. Dva tam zabil ten rek mladý, a ten starý čtyři zabil, proti ním když vystoupíte, nedají si šimrat vousy!“ – 99 Rozmrzelí nad tou řečí páni opustili Cida, král však dal je zavolati, odcházeti když je viděl. Nucen spíš než z dobré vůle dovoliti chce ten souboj, a co hrabata se zbrojí, k synovi to praví otec: „Zpět hleď, synu, ku Zamoře, k jejím valům obrať zraky, kterak dívky tam a paní ku našemu patří boji. Pevně drž se ve střemenech, napni dobře k ráně oštěp, štít drž dobře před svou hrudíhrudí, dobře krotit oře hlediž! Hodně pochválí pak tebe, statečně když povedeš si, ale hanou zahrnou tě, jestli chabý budeš v boji. Ten, kdo v řež se první pustí, udatnějším platí vždycky!“ – Sotva dořek toto slovo, hrabata se objevili. První přijel v černé zbroji, v rudé zbroji přijel druhý, každý cválal na svém koni, srazili se těžkou ranou. 100 Ten, jenž s mladým v boj se pustil, brzy s koně sletěl nazpět, a při klání ostrých dřevců opanoval starší pole. Jakmile to zhledl hrabě, v útěk dal se do táboru, za vítěze prohlášeni, druzidruzí dva pak jeli k městu.

VIII.
Vražda.
Ze Zamory běží Dolfos, rychle běží, v chvatu běží, neb před kmeta Aríase syny dal se v rychlý útěkútěk. V stanu dobrého on krále hledá, aby dostih asyl: „Bůh buď s tebou, velký králi!“ – „Vítán buď mi, bojovníku!“ „Pane, zde jsem a tvůj vasal, vasal tvůj jsem říše tvojí, a chci tvému ku prospěchu kmeta Gonzala, jenž tobě Zamoru měl odevzdati, nyní prch však k nepříteli, proti němuž hořím záštím spravedlivým, vydat smrti! 101 Přicházím teď k tobě, králi, v ochotné své horlivosti, zasvětit ti služby svoje, nejvěrnější z tvojich manů. Zamoru já vydám tobě, Arías má vztekem plakat, jestli jeho lživé slzy k pevnosti nás nedovedou“ – Zatím Arías však čacký, s cimbuří své citadely králi vzkazuje ten pozdrav, v dálku toto provolává: „Zvěstuji ti, dobrý králi, zvěstuji tvým všechněm lidem, utek Bellido nám Dolfos, zrádce zlomyslný, škůdce. Za vinníky ty nás neměj, mrzkým-li se zjeví tobě!“ – Sotva slyšel toto Dolfos, chopil ruku svého krále: „Co tu o mne bájí, pane, nevěřte to, mistře drahý! Arías to prohlásit dal, aby pevnost zůstala mu, víť on dobře, že já znám to, jak lze lstí tu pevnost zmoci.“ – Král tu pravil k Bellidovi dalek zlých všech pochybností: „Bellido můj, věrný sluho, tobě pouze mohu věřit, 102 Protoproto právě pojďme rychle, pospolu ku tajné brance“ – „Odejdeme ihned, pane, vy sám půjdete však napřed, Odod stanu jak vzdálíte se“ – Král se odplížil tak v stínu, ochoten čin vykonati, jenž se nikdy neodpouští. Oštěp svůj, jejž nesl s sebou, chutě předal Dolfosovi, tento vidí, bez starosti kterak před ním král tu cválá. A on v střemenech se vztýčí, mocnou paží vrhne oštěp, který do hřbetu se vrazí, a hruď celou protkne králi. Na smrt poraněn král leží, s krvavým tu leží šatem, Cid jej vidí, kterak padá, Cid, který zván byl Ruy Diaz. Když jej raněného vidí, na koně Cid rychle sedá, zapomene ale v spěchu ostruhy si připevniti. V dálku zatím prchá zrádce, Cid Rodrigo cválá za ním, rychle unik onen z hradu, rychleji tam teď se žene. 103 Sotva v bránu skočil zrádce, v patách čacký Cid byl za ním, když se mu to nezdařilo, začal láti, klít a zuřit: „Prokletý buď každý jezdec, který jak já jel jsem, jezdí, ostruhy mít na svých patách, neunikl by ten podlec!“ Vrátili se ke královi, v smrtelném jenž klesl boji, nikdo nemluvil však pravdupravdu, lichotili jemu všichni. Jenom statný hrabě z Cabry, sšedivělý starý vojín, děl: „Jsem vasal váš, o králi, a vy můj jste pán a mistr. Pečujte, dím pravé slovo, králi, o blaho své duše, ducha obraťte již k nebi, o tělo se nestarejte! Ducha vzdejte v ruce boží, ať vám tato chvíle k spáse!“ – „Požehnán můj buďte hrabě za tu radu, za útěchu!“ – Sotva řekl toto slovo, k nebesům se vznes a zemřel. Ježto zrádci důvěřoval, Sancho král tak zemřít musil. 104

IX.
Nářek vasalův.
Ve smrtelném boji s tělem, když již duši s bohem dává, také řeči promlouvaje, něžný soucit které budí, zavražděn úkladně, ležel tváří v tvář pevnosti Sancho; bývalo by potřebnější, hezky z dálky se jí vyhnout, zrádce, za takého platil od vždy, ležet jej tam nechal, volnou volbou spáchav vraždu – neb to stačí zrádcům vždycky – vedení že jeho svěřil sebe, klamné jeho zradě. Nebo ten, kdo zrádcům věří, smutný vždycky konec béře. Ku předčasné jeho smrti též Cid slavný dostavil se, tomu kdyby věřil, v žití nikdo by jej nezavraždil. Smutný ten když viděl případ, neštěstí tak vyvolené viděl, v útok na Zamoru kopí že mu nelze zvednout, učiněnou pro přísahu, která vázala mu ruce. Přes to, že jej nutí právo, že ctí Boha i své slovo, tuze rád by se mu pomstil, ale prostředky mu chybí. Nebo ač tu mrtvý leží, vražedlníka tu není. 105 V hlubý upadl tu smutek, zavzdych, pak se vzchopil znova, na mrtvého zahleděl se, mrtvého pak vroucně objal, zmlk’ jej vida umrlého. Důvěra i nedůvěra chvěly jím, řeč vázla jemu, ač byl krví znetvořenýznetvořený, objal Cid jej a děl toto: „Ó slavný králi, nad nímž země chladná již zvítězila i tvou statečností, kterému moc neodolala žádná, před kterým každý klesal v poslušnosti, co platná síla paže tvojí pádná, když druhý, skoupý los tě schvátil v zlosti, na tvrdé zemi ležíš udolán, tak podivně a nešťastně tak sklán. Ó pomni, králi, že to sestra byla, jež hájila svůj dům a svoji zem, jak Cid ti děl, kterak se obrátila ta hádka, teď to pravdou zjevnou všem. Tvá smrt ji obratem tím potěšila, zří hánce, jak tu leží mrtev, něm, na tvrdé, chladné zemi udolán, tak podivně a nešťastně tak sklán!“ A když takto vyslovil se, nemoh slzy zadržeti, moh jen, vasalu jak slušno, mrtvého uctíti krále, tělo v rubaš zahalené uložiti do mohyly, a pak ve královském stanu účast brát, jak pomstiti jej. 106

I.
Po smrti SanchověSanchově.
Mrtev leží král don Sancho, Bellidem jenž zavražděn, oštěp docela jej proklál, nad tím velký žal a sten. Kolem něho v pláči stojí z Castilie grandů květ, Cidovi však nejhloub k srdci padla tato běda běd. Oči v slzách potopené toto hlasně hovořil: „Vládče můj, ó Sancho králi, neblahý, ach den to byl, Kdyžkdyž jsi proti vůli svojí obléhat Zamoru táh, kdo ti k tomu radil, král před Bohem ten neměl strach. Spůsobil tím, že jsi zrušil rytířstva ten platný řád“ – Vzpomenuv pak na poměry, v ticho velkým hlasem vpad. [109] „Šlechetný ať rytíř vstanevstane, dřív než den se skryje tmou, Zamoru ať vyzve k boji za tu zradu strašlivou!“ – Odhodláni byli všichni, v boj však žádný nevytáh, před Gonzalem měli všichni i před jeho syny strach. Neb to statní hoši byli, každý z nich svou silou znám. Vstali a na Cida zřeli, zda to nepodnikne sám. Sotva Cid to zpozoroval, povstal čině tuto řeč: „Dobře víte, na Zamoru nelze mi se vydat v seč. Nebo přísaha mne váže, ale rytíře vám dám, za Kastilii ať v boj jde; on když bude státi tam, věru, sami nepoznáte, že bych já tam nestál sám!“ Ordoněz Diego povstal, králi ku nohám jenž leh, Larů výkvět, zdoba vlasti, Kastilčanů zdoba všech. Drsným promluvil tu hlasem, až všem zatajil se dech: 110 „Rodrigo když odpřísahnul to, co neměl přísahat, netřeba mu k tomu boji zástupce si jmenovat. Rytířů zde ještě jiných stejné cti i zdatnosti jako on, že udatný jest, přiznávám to s radostí. Jestli svolíte však k tomu, sám chci boj ten podstoupit, mrtvolu svou v sázku dáti, chci se bíti, krále mstít; dobrý leník svému králi musí vždy rád k službám být!“

II.
Poslední zpověď.
Bellida když Dolfa rukou toho zrádce hanebného sešel smrtí přeukrutnou udatný náš Sancho král, sešli jsou se v jeho stanu, táboru ves náčelníci, děs a úžas všecky jal, ostrý když ten oštěp zřeli, kterým král byl proboden, pokud by se nezpovídal, nechtěli jej táhnout ven. 111 Ale onen hrabě Garcia, který zval se hrabě z Cabry, když tak viděl svého králekrále, tato slova k němu prál: „Velký pane, na nějž naděj položil jsem svého domu, prostředek tu nevím žádný vida, tak tě oštěp sklál! Odporučit mohu tobě, co je povinnost tvá jen, se svědomím spořádej se, čím jsi hřešil zaslepen Protiproti Nejvyššímu Pánu, o tělo dál neměj péči; tělu čas již dávno minul, nyní hleď, bys duše dbal, došla právě lhůta tvoje, splněny jsou tvoji dnové, ty hleď Pánu zpátky splatit, cos mu na křtu sliboval. Nebo smrt, aťs pán neb sluha, nepřidá ti ani den, východu ti nedopřejenedopřeje, k placení buď ochoten! O duši se dlužno starat.“ – Načež král mu odpovídá ve slzách se rozplývaje, třas mu jazyk v pouta jal, změněn obličej byl jeho, „Dobře dál vám dař se, hrabě, štěstí s vaší budiž zbraní, moudrou radu jste mi dal. 112 Ovšem znám já dobře důvod, proč jsem až sem přiveden, tož pro spáchané mnou hříchy, pro slib, jenž byl porušen. Proti otci, proti Bohu oblehal jsem toto město, které zanechal mé sestře; čas je, bych se Bohu vzdal, zřím, se mnou to špatně skončí, svátosti mi podejte, již smrt se blíží“ – umlk král. Děl a duše odletěla z chladnoucího brzy těla.

III.
Vyzvání.
Na kůň Ordoněz již sed, za ním cestou prach se zved, jak se v této jízdě bleskné na vraníku zbroj mu leskneleskne. Krále smrtí dohnaný v boj vyzývá měšťany a již tluče na brány. „Věčný boj vám, Zamorané, plémě zrádné, podlé, plané, 113 kletba stihniž vaši zem, kletba živým, mrtvým všem, kletba mužům vašim, rekům, kletba všem žen vašich vděkům, kletba buď i dítěti, malým, velkým prokletí! kletba starcům, kletba zrádcům, kletba žebrákům i vládcům, kletba studnám, rybám v nich až do časů nejzažších!“ Gonzalo, jenž hradby hlídá, toto jemu odpovídá: „Jaká vina starců, dětí, zaslouží si tvoje kletí? Ký díl na tom dítě mělo, světla zář jež neuzřelo? A proč klneš umrlcům, a proč zvěři, potokům? Ordonězi, dobře znáš, co tu velí zákon náš, kdo tak město vzývá k boji, ať tu s pěti reky stojí!“ Odpovídá rytíř krátce: „V městě vašem každý zrádce!“ 114

IV.
Pedro Arías.
Aríe Gonzala synek, Pedro Arías hoch mladý, vyzvání chtě nastoupiti, válečný šat na se klad. Svědkem v tom byl otec jeho, Urraca mu kmotrou byla, ze Zamory svatý biskup četl mši sám před bojem. Vztýčen v nádheře byl oltář, svatý Jiří, Roman, Jakub, jenž jest patron Hispanie, poctěni jsou kadidlem. Ležely na jednom stole nové zbraně, které očím byly zrcadlem, kdo zřel je, čerpal sílu, mužnost z nich. V ornátě předstoupil biskup, četl mši a zpíval slavně, kus po kuse zbraň posvětil, Pedra Aríe též háv. Na hlavu mu vsadil přilbu, jež se leskla jako slunce, s vytepanou květů zdobou i s chocholem bílých per. 115 Pasovav jej za rytíře, kmotr meč mu vytáh z pochvy, udeřil mu na rameno, k tomu tato slova děl: „Rytířem jsi teď, můj synu, šlechtic rodu šlechtického, vychovaný ku věrnosti, cos opustil chůvy prs. Bože, dejž, bys takým zůstal, jak si přeji, bysi rostl, trpělivý ve všech trudech, smělé mysle ve bitvách. Abys děs byl nepříteli, postrachem svých protivníků, vždycky šťastný se svým mečem přátelům a poddaným. Pevná hradba síla, naděj; vyvaruj se vždycky zrádců, ani v tvář jim nedívej se, neoklamej nikoho, Kdokdo se tobě s něčím svěří, oklamal bys tím jen sebe, šetři vždy všech přemožených, kdož se bránit nemohou. Paži svojí nedovoliž lámati zbraň bázlivého, pokud ale v odpůrci tvém boje vzteklost převládá, 116 Neotálejneotálej prudkou ranou, neodpusť ni jednu ránu, Zamoru ti odporoučím, nebo neví, co je čest Don Diego zvaný z Lary, jenž svých chránit odepírá“ – Na missal za slovem slovo musil přísahati pak. Pedro Arías tu pravil: „Přísahám na písmo svaté, všecko věrně vyplniti, co jsem právě vyslech zde.“ Míru dostal políbení, od kmotra, jenž štít mu podal, Urraca jej opásala po levici končířem.

V.
Otec.
Před šlechtou i lidem vším, před tím Zamoranským lidem, Ordoňez Diego mluvil s Gonzalo Aríem starcem. Ve slovech, jež v tvář mu vmet, z pohnutých svých ňader hloubí, Arías hněv objevoval, Ordoněz ctné umínění. 117 „Babo,“ pravil k němu kmet, plný síly proti hochu, „ale přece muži s vousem, sketo, jak pes před zajícem! Kdybych já byl přišel v boj, nevzrostla by vaše pýcha, nemusil bych pro své dítě tuto černou kutnu nosit, Jižjiž by pro vás nosil Cid, kterou já bych pro vás nosil, největší by čin to nebyl, k němužto jsem odvážil se. Ordonězi, dobře vím, zpupný jste víc nežli statný, rovněž víte, že já vždycky raděj jednám, nežli žvaním. Mimo to též máte znát, ze strachu král dobrý Sancho hrabatům těm nedovolil se mnou utkati se v boji. Vypravuje skutky mé, toto řekl k Zamoranu: ,Mečem mává a krev pije, bodá v boky svého oře.‘ – Když jsem zabil ony dva, nad tím stál jsem po útěku, jakbych já byl přemožený, a pak rval jsem bradu svoji. 118 A když obě hraběta za odvážlivost svou velkou pod údery mého kopí s ořů svojich spadli na zem, Načežnačež všecky šlechtičny, s galerií sestoupily, kolem krku padaly mi luzných páží obejmutím, Začzač by mnohý mladík dal zelená svá něžná léta, závistí jsa celý schvácen, že se to stát mohlo starci; Mějtemějte v paměti své též, sám s desíti kterak Maury zvítězil jsem v krutém boji, z desíti jich zabiv devět. Také na to vzpomeňte, Albenzaidos mnou jak zmožen, schvalně pěší bojoval jsem, chytrý Maur na koni seděl. Život jsem mu daroval, ježto pravil: ,Ó Gonzalo, víc je nad tebou být vítěz, než nad celým velkým vojskem.‘ A těch jiných skutků sta, všady známých, kterých smlčím, nebo v době nepříhodné není kdy, je jmenovati. 119 Aby nezabil tě strach, neb i meč svůj obnažitiobnažiti, který mrtvých sto tisíci tupý jest a sytý krví. Tyto slavné skutky své tobě k hanbě, ku cti svojí vyprávím, jsou tvými všecky, žes tu chlapce zabil, děcko.“ Ale jemným mravem svým dvořan Ordoňez se mírní, hlasně jemu odpovídá, ale přitlumeným zvukem: Usmívá se vesele, trochu jen své zvedne paže loket o meč opíraje, tváře tiskne do svých dlaní: Praví: „Tyto skutky tvé, tyto bohatýrské činy, nebe přálo kdys i štěstí přestatečné paži tvojí. Skutků tvých já svědkem jsem, dobré mám já k tomu právo, v mé ty věci právo nemáš, ježto ve vášni jsi svědčil. Moh bych ti též zprávu dát o svých velkých, vzácných činech, které tvým se vyrovnají, však bych zastínil tvé příliš. 120 Tož jen pravím k tvojí cti: Proto jenjen, žes zneuctil mne, syny dva jsem zabil tomu, že se odvážili k soku. Umírni se, Gonzalo, Gonzalo slyš, umírni se!“ Pochopil tu rázem stařec, že se v nerovný boj pustil. Ordoňeza chromostí a tím vším byl zmožen zcela, přátelství své uznal k němu, a za jeho ruku prosil. Diego ji vlídně dal jemu s obličejem smavým, mezitím však objali se, bohatýrskou paží svojí. Přátelství tak slavili všichni, kastilský Cid s nimi, pak se do Zamory vrátil, Arías Gonzalo čacký. 121

VI.
Poslední průvod.
Starou onou zadní brankou zavřenou jsem neviděl, pod praporem rudým zástup tří set na koních jsem zřel. V středu těchto tří set mužů, s márami vůz zdobný jel, na márách tam rakev stála, v které mrtvý panic dlel. Gonzalův syn, Don Fernando, pláč sta panen za ním zněl, ušlechtilých dívek, všecky za příbuzné své on měl. V třetím, čtvrtém ve koleni, strýček, bratr, švakr, žel, Urracy pláč nade všemi, vzduchem žalostně se chvěl. Kterak onen kmet Gonzalo, paní potěšiti chtěl! „Moje dámy, proč ten nářek, moje dámy, proč ten žel? Neplačte tak, moje dámy, že mi syn můj v boji mřel, čtyři synové mi zbyli, a on statně krvácel. 122 Neumřel mi v krčmě kdesi, nad kostkami kde by bděl, pro Zamory čest on padl nebo pro čest její vřel; umřel jako statný rytíř, v plné zbroji pad a mřel.“

VII.
Odpověď Gonzala.
Aría Gonzalo praví: „Oni špatně hovořili baroni zde shromáždění, aby tady soudci bylibyli, dvanáct prchlo ze Zamory, dvanáct z tábora pryč pílí.“ Gonzalo se rychle zbrojí, s kortezy chce k pohovoru, syny, darované nebem s sebou beře v plném sboru, ku Zamorským baronům pak tuto řeč má plnou vzdoru: „Baroni vy, šlechto vzácná i vy menší urození, jeden-li je mezi vámi, jenž o Sancha usmrcení a o zrádě Bellidově věděl dřív, bez otálení, učiniž to beze strachu, znej se k tomu poblouzení. 123 Vyhnanec bych raděj zašel v Libickou poušt, v zapomění, nežli v boji o věc špatnou zřel se schvácen v přemožení.“ Otevřeně všichni praví, nikdo se v tom nezastaví: „Věděl-li kdo o té vraždě, ať žár věčný v sobě cítí, ze Zamory žádný, žádný nemůže tím vinen býti. Dolfos na hříšné své duši celou tíž tu musí míti, Gonzalo, ty statně bojuj, boží zdar má s tebou býti!

VII.
Souboj.
A již vychází ven branou, kterou z tábora se jede, hrabě Arrias Gonzalo, a své syny s sebou vede. Prvním ze všech on chce býti, řady, smrt nerozeznává, infantka donna Urraca od boje ho odvolává. 124 Pláčem svým jej odvolává rozházenou svojí kšticí: „Pro Boha, můj dobrý hrabě, prosím, nechte si jen říci. Do boje se nedávejte, nebo stár jste a sláb k tomu, bez ochrany nezanechte mne, i zboží mého domu. Dobře víte, že můj otec svěřil ochraně mne vaší, jak pak teprv teď, zlá bouře když se nad mou hlavou snáší!“ Sotva slyšel hrabě řeč tu, v hněvu vzplál, neb stál již v zbroji: „Táhnouti mne nechte, paní, vždyť jsem přece vyzván k boji. Musím boj ten vybojovat, víte, co se zradou zove“.zove.“ Vedle infantky však lkali hrabata i rytířové. Aby nechal toho boje, každý rád zaň los ten volí: sotva hrabě řeč tu slyšel, v nové zaplál u nevoli. Zavolal své čtyři syny, jednomu dal štít s vší zbraní, také dýku svou a koně, všem pak svoje požehnání. 125 Miloval jej nejvíc ze všech, proto všecko dal mu věnem, on z bran Zamoranských vytáh, Pedro Arías slul jmenem. S Ordonězem hned se srazil, se sokem i protivníkem. „Diego, vás ochraň pán Bůh, dej vám štěstí s vaším šikem. V zbroji, vítězství jež zvykla, zapuď od vás všecky zrádce, proč jsem přišel, dobře víte, a já pravím to vám krátce. Zamoru mám osvobodit, zvolen k tomu, nikdo jiný z podezření královraždy, z podezření také viny!“ Odpověděl Don Diego, pýchou jeho slovo vřelo: „Zrádci jste vy všichni, toto dokázat se dnes mi zchtělo!“ Od sebe se odvrátili, v poli místo vyvolili, na chrabrá pak prsa potom jednou ranou narazili. Z oštěpů roj třísek letí z divokého toho klání, neublížili však sobě, oba stejnou vládli zbraní. 126 Diego teď Aríase trefil celou silou hromu, celou přílbu rozpoltil mu a část mozku ještě k tomu. Raněn Arías se cítil, v srdci cítil stud a hoře, v hřívu zoufalstvím se chytil, za hřbet on se chytil oře. Zotavil se z mdloby svojí, Diega chtěl zachvátiti, ale zachvátil jen koně, neb krev, která se mu řítířítí, Obličejobličej mu zaplavila, mrtev s koně svého klesl; jak to viděl Don DiegoDiego, maršálskou hůl vzhůru vznesl. Obrácen k Zamoře volal: „Druhého sem pošli syna, Gonzalo, nebo tvůj první pod mým mečem uhasíná. Spočtěny jsou dnové jeho, došlo mety jeho mládí!“ – Druhý syn tu Aríasův, Don Diego zván, sem pádí. Utkati jej Don Diego ořem svým i zbraní spěchá, jako prvního i toho mrtvého hned v poli nechánechá. 127 Jak zří hrabě, že i druhý jeho syn v tom boji zmírá, třetího chce poslati tam, ač mu úzkost srdce svírá. Hořké slzy prolévaje, praví: „Jdi, můj milý synu, jako čacký rytíř jednej, povinnost co chce – jdi k zhynu! Jistě Bůh ti sešle pomoc, pravdu hájiti jdeš smělý, nevinnou spěj smrt pomstíti, kterou bratři tvojí mřeli.“ Fernando Arías třetí již se pustil ve závody, Diegovi uchystati mnoho zla chtěl, velké škody, Vv hněvu vztýčil svoji rukuruku, silnou dal mu těžkou ránu, zle jej ranil do ramene i do páže v levou stranu. Don Diego velkou silou mečem hlavu jemu schvátil, až i lebku poranil mu, za to Fernando mu splatil. Silnou ranou utkal oře, že Don Diego v tom klání hlavu ztratil, se svým koněm polem dal se v utíkání. 128 Zůstalo již při tom boji, mohly o tom vzniknout spory, z tábora zda zvítězili, čili oni ze Zámory. V nový zápas Don Diego byl by se dal bez prodlení, ale souboje však soudci nedali své dovolení.

IX.
Don Alfonso.
Infantka Doňa Urraca vypravila svoje posly ku Alfonsu, bratru, s listy do Toleda, ve paláci maurském kde on zdržoval se. Na lehké tu sedli koně, lehkonohé, větroletné, v chvatu, spěchu ve dne v noci bez zastávky ujížděli. Blíž Toleda přišli do vsi, Olias ta slula jmenem, ves ta hojně zalidněna kdys, teď zpustošena byla. Peranzurera tam našli, rytíře to z hrdé šlechty, k svobodě jenž svého krále nejedenkrát šťastně přispěl 129 Vv zálohu infantky posly vylákal, jim uříz hlavy, psaní vzal jim, která nesli, utek s nimi do Toleda, nikdo nezřel tento skutek. Tam šel ihned k Alfonsovi, který nad všecky jej cenil, vyprávěl mu, jeho bratr jak byl zavražděn, král Sancho, jak, by nabídli mu vínek, přišli až sem vyslancové, jak on v taji usmrtil je, před pohanou by to ztajil. Alfonso děl: „Neměj starost, onomu to v čas již povím!“ Sotva odešel pak rytíř, hned se vzchopil král Alfonso, k Ali Maymonovi, králi, Toleda, jež dobyl, zašel. Tajně pověděl mu všecko, co se stalo před nedávnem. Byltě mužem Don Alfonso obratným a důmyslným, myslil si, že s jiné strany kdyby o tom všem král zvěděl, že by moh to mít mu za zlé, což by proň zdroj škody bylo. Odpověděl Ali Maymon, jemuž řeč ta líbila se: „Čestné slovo tobě dávám, sám Bůh vnuknul tobě toto, 130 nebo na všech cestách mojích číhají mé pluky jízdné, u všech bran a na všech valech, u všech průsmyků jsou stráží. Na kusy bys rozsekán byl, kdybysi chtěl uprchnouti, ježto ale tak jsi věrný, všecka odměna buď tobě!“ Usadili se kol stolu, usedli před šachovnici, Alfonso král hrál tak dobře, že král třikrát zaplál hněvem, třikrát řekl: „Táhni odtud, z mého paláce již táhni!“ Spokojen tím Don Alfonso do své vlasti navrátil se, Peranzurez kráčel za ním rád, že tak list obrátil se. Provazy a lana vzali, aby se zdí spustili se, dole čekali již oři, pode stráží věrných sluhů. Hodina šla ku půlnoci, v hlubém leželo vše spánku, měsíc jen jim dával světlo, i plášť ohvězděných nebes. Do kláštera Augustina kvapným jeli nyní klusem, na břehu jenž leží Taja ve úvalu bujných květů. 131 Nivou, hájem dále spěli, dostali se na silnici, by unikli nepříteli, jeli v noci, jeli ve dne. Král pak přišel do Zamory, kterou obléhá lid jeho, aniž by jej vasalové pod přísahou uvítali. Tu o smrti svého bratra s Urracou Alfonso mluví, tu se před ním zjeví rytíř, který zván jest Cid Ruy Diaz. Tento nikdy v nechtěl králi zlíbat ruku milostivou, pokud neseznal, že čista; přísahat měl před oltářem, že na smrti svého bratra ani za mák vinen není. Ale žádný z jeho manů odvahy by míti nemoh, o takou přísahu žádat, jak to šlechetný Cid činil. A král jemu odpověděl tato slova přepamátná: „Jaký důvod, jaký zločin můž to být, ó vasalové, ruku že mi nechce zlíbat ze všech manů Roderigo? 132 Vždyť já ctil jej přede všemi, jak mi rozkázal můj otec, vždycky já ho vyznamenal milostí svou přede všemi.“ Klidnou tváří Roderigo Ruy Diaz mu odpovídá: „Done Alfonse, můj králi, vasaly jen přinutil jste, ale viny podezření ovládlo tu všechněch srdce, že vy o té vraždě víte, o bratrově vraždě v poli. Každý ode mne kdo žádá satrapem být nebo manem, musí – volný jinak já jsem – dobrým zaplatit mně žoldem, ale otrokem být zrádců, připustit se nikdy nedám! Tož vám nutno přísahati, jak si toho přejí všichni.“ Tento hovor Roderigův zalíbil se velmi králi. „Veškerých ctí Bůh vám popřej, slávy i vysokých řádů, jak zde vzývám svatou Pannu, Syna božího jak vzývám, ať již touže smrtí umru, kterou zahynul Don Sancho, mám-li díl na smrti bratra, ať již v slovech, ať již v skutcích, 133 ač to – jak to všichni víte – z mého trůnu on mne zahnal. Na vás žádám, kortezové, od přátel i od vasalů, udejte mi, jak mám sebe v případu tom očistiti!“ Vasalové, služebníci tuto odpověď mu dali: „Králi, dlužno přísahati ve Burgosu svatých síních, v kostele San Agueda, tam, kde přísahá jen šlechta, vy a dvanáct z šlechty vaší, dvanáct vašich Toledanských.“ – A král s tímto spokojený, ihned přísahu chtěl složit. A již ve Burgosu used před posvátným, před oltářem král a Rodrigo stál před ním, knihu mešní držel v ruce, evangelia kde psána, krucifix kde vymalován. Tímto zahovořil slovem, tímto slovem zahovořil: „Očistu by král zde složil, sešli jste se všichni tady, kdo z vás mohl míti podíl na Sanchově děsném pádu, byť by sám to byl Alfonso, krutou bude ubit smrtí!“ 134 Král děl na to „Amen! Amen! prost a čist jsem toho všeho!“ A teď klíče všechněch hradů vasalé mu odevzdali, za pána jej vyvolivše každý políbil mu ruku, každý si jej zamiloval, milostiv byl ku každému. 135

I.
Přísaha.
V chrámu svaté Aguedy, kde přísahá šlechta, králi k vůli smrti bratra jeho, uložili přísahati. Přísahu bral Cid od něho, Kastilský Cid onen dobrý, nad železným bral ji kruhem, nad dřevěnou bral ji kuší, nad vztýčeným bral ji křížem, nad evangelií knihou. Hrozná byla jeho slova, až z nich vzešla úzkost králi. „Sedláci ať utlukou tě, žádný z krajin Kastilie, žádný z ušlechtilé krve z Ovieda Asturie, Aniani oštěpyoštěpy, ni šípy, dýkami pozlacenými, vidlicemi ať tě zraní, otkami jen broušenými, noži v roh zatmelenými. [139] Selské střevíce ať nosí, ne střevíce mašlí plny, z Courtray šat ne ni z hedvábu, háv ať mají z hrubé vlny, Košilekošile ať hrubé mají holandské, ne tkané hezky, s osly ať k tvé smrti přijdou, a ne s koni ani mezky! Z provazů ať úzdy mají, a ne z kůže zdobné práce, v městě ať nezabí tebe, ale v pustém poli, zrádce! Z levé strany ňader tobě ať vytrhnou srdce živé, budou-li tvé výpovědi na otázky naše lživé; podílu zda, rci, jsi neměl na bratrově smrti divé!“ Přísaha ta hrozná byla, že král nepřisvědčil k ní, z šlechty povstal králův přítel, a řeč jeho takto zní. „Přísahejte, dobrý králi, nač být proto smutkem sklán? Byl kdy král obviněn zradou, byl kdy papež v klatbu dán?“ Načež přísahal král dobrý, na vraždě že neměl podíl, načež rychle Rodrigovi v hněvu toto ve tvář hodil: 140 „Slova přísahy tvé, Cide, pochopíš, že hněv můj nítí, neměl’s takto mluvit s králem, měl’s mu ruku políbiti. Cide, já tě vypovídám, rytíři zlý, nehostinný, z říše svojí na rok celý, ode dne a od hodiny!“ Pravil Cid: „To se mi líbí, těší mne, že jsem to slyšel, to jest první rozkaz trůnu, který z královských úst vyšel. Na rok ty mne vypovídáš, špatnou žeň za všecko sklízím, na celý rok, na čtyři já z půdy Kastilské ti zmizím!“ A již prchá ode dvora Cid, rek čacký, domů pádí, tři sta manů jede za ním, výkvět španělského mládí. Jediný z nich neměl šedin, ve všem zřít v nich mladost pravou, oštěpy když zamávali ve svých pěstích nade hlavou. Všichni měli těžké štíty, na nichž z nachu třapec seděl, kde má rozbíti svůj tábor, odjížděje, Cid již věděl. 141

II.
Poselství.
Cid, ten dobrý Campeador, z Kastilské již říše spěje vyslancem, a to se vůlí pouze Alfonsovou děje. K Almucanu manu chvátá, který vládne nad Sevillou, aby vybral staré daně propadlé a se vší silou. V Seville Cid zdržoval se, vyřídit své povinnosti, Mudafar, král ze Granady k Almucanovi vzplál zlostí. Granadský král Almudafar vojsko při sobě měl, smělé válečníky z Kastilie, nejvzácnější z šlechty celécelé, Garcia Ordoňo s nimi, hrabětem jejž nazývali, dona Garcie též zetě, Fernan Sanchezem jej zvali. Bratr jeho Lope Sanchez, jenž rád v jeho průvod vzdal se, a pak jeden ctěný rytíř, jenž Diego Perez zval se. 142 Těmto s velikým teď vojskem Mudafar se hnouti kázal, proti Almucanu králi, Kastilie jenž byl vasal. Sotva Cid to dozvěděl se, veliký hněv zlý ho trávil, napsal dopis a jej poslal, a to v dopise on pravil: „Proti Seville že nikdy táhnout nemají s vším lidem, Alfonsovi podaná jest, a on vychází s ní s klidem. Kdyby však to učinili, Almucanés, jeho vasal, podporu by krále dostal;“ to chtěl vzkázat jim a vzkázal. Ovšem obdrželi listy, nedbali jich v této chvíli, do královy země vnikli, Maurů krále do Sevilly. Až ku městu, Calva sluje, plenili vše, vypálili, sotva Cid to dozvěděl se, v odpor proti nim již pílí. Maurů mnoho s sebou vede, křesťanů též valné řady, a když srazila se vojska, smrt a rány Cid sil všady. 143 Strašná, prudká byla bitva, skoro trvala den celý, pokavad Cid nezvítězil, nepřátelé v útěk spěli. Mnohé rytíře tu zajal z křesťanů řad Cid náš milý, Maury ani nepočítal, které zajal v oné chvíli. Tři dny držel ve zajetí křesťany v své důkaz síly, a pak s velkou kořistí svou měl v ní díl – táh do Sevilly. Almucanés tribut zplatil, do Kastilie se vrátil. Spokojen byl Alfons král se vším, co Cid vykonal. Od dne toho slul, všem vzor, Ruy Cid Campeador.

III.
Válečná porada.
V Cardeně, svatého Petra prastarý kde klášter byl, o svátku, když po mši bylo, s Alfonsem Cid hovořil. 144 O ztracených zemích mnohých, Rodrigo to zavinil, kterého žár lásky krutý odsoudil i vyvinil. Navrh Cidovi král dobrý, Cuencu by vydobil, načež úctypln, však směle Rodrigo mu odvětil: „Nováčkem jste, dobrý králi, ký můž býti zde váš cíl, třeba, nežli válčit v dálce, byste zem svou uklidnil. Králům, kteří vzdalují se, padne škoda za podíl, sotva že kol hlavy jejich vínek jen se oteplil. Ještě čerstvé podepření, sotva jste se zakotvil, před Zamorou, starým městem, kde vrah dona Sanča zbil. Bellidova krev, ó věřte, teče v bludišti stých žil, třicet oštěpů za zlato zdělá, kdo ten zhotovil.“ Bermudo to místo krále ku Cidovi promluvil: „Únava což takých bojů vyrvala vám zbytek sil, 145 Čiči snad touha po Jimeně? Čas, byste se navrátil do Vivaru, Roderigo, boje nechav další díl Králikráli, jenž má tolik manů, z nichž jej nikdo nezradil.“ „Kdo vás,“ čacký Cid dí na to, „v radu války postavil, Ctěnýctěný hrabě, jenž své údy kutnou doposud jste kryl? Kazatelna pole vaše, proste, by král zvítězil! Josua by nezvítězil, Mojžíš by se nemodlil, ve svém kůru neste kutnu, jak já prápor povztýčil. Svůj dům ať král obstará si, než by cizí navštívil, neb mne v sketu nepřetvoří lásky žal a ženský kvil. Raděj nosit po svém boku Tizonu jsem oblíbil, nad Jimenu.“ Na to Bermud: „Muž jsem přece!“ odvětilodvětil. „Nejsem v žádném řádu ještě, krále maurské nepobil, ale z toho syn, jenž Maury zmohl, jsem se narodil. 146 Místo kutny, kdyby případ vhodný se mi nahodil, hledí své bych spustiti chtěl, bodnout koně“ – doplnil Cid ten hovor – „Abys utek otče, vhodný čas by byl, olejem víc nežli krví šat se tobě poskvrnil.“ „Mlčte“,Mlčte,“ král děl, „za zlých časů, za dobrých jen mluvte chvil, což je třeba, přísahu bych i kuš vaši připomníl? Cide, děláte vy věci, že by kámen promluvil, Kk vůli každé maličkosti církev byste vybouřil.“ Hrabě Onate tu kráčí, dámu svou svým erbem kryl, ku dveřím až chrámu vždycky dvorný král je provodil. 147

IV.
Babieça.
Odtáhnul již z Toleda, Cid, ten proslavený rek, sněmy ukončeny jsou, jež se odbývaly tam. Do Valencie jde Cid, kterou Maurům uloupil, reků s sebou devět set, z rodů vede přeslavných. Babieça dobrý kůň za ním kráčí na uzdě, s králem rozloučil se Cid, který doprovázel jej. Od sebe jsou daleko, za králem tu pošle Cid, o milost pak žádá jej, že s ním chce mít rozhovor. Na Cida již čeká král, na věrného leníka, a Cid praví: „Králi můj, špatně jsem to pořídil. Babieçu s sebou vzav, oře toho slavného, který pouze patří vám, přednost máte ve všem mít. 148 Nikdo nesmí nároků naň mít, vy jen jediný, abyste znal jeho mrav, pověst svou zda zaslouží. Před vaším tu zrakem chci udělat, co nezvyklé, co dělávám v poli jen s nepřítelem v zápasu.“ Začal jeti dobrý Cid na koni, jejž hermelín zdobil, ostruhy mu dal, žasem trnul nyní král. Vida, jak s ním dobře jel, pochválil král obadva, toho, jenž jej řídil, tak jako reka statného; Stejněstejně koně chválil též, jako nejlepšího z všech. Babieçy prudkostí jedna uzda prasknula. S jednou však jím vládl Cid, jakby na louce sníms ním jel. Král to viděl s lidem svým, žas je jal nad divem tím. Děli: slechu nebylo o takovém komoni. „Dobrý králi,“ pravil Cid, „ode mne jej račte vzít.“ 149 „Cide, nechci vám jej brát!“ Cidovi král odpoví, „spíš kůň můj kdyby byl, vás bych rád jím obdařil. U vás lépe schován jestjest, nežli jinde může být, sama sebe ctíte jím, i nás v stupni nejvyšším. Ctí i celou moji říš slávou vašich skutků jen, ale chci-li svým jej zvát, musíte jím ovládat. Kdybych přec jej užít chtěl, od vás bych jej vzíti měl.“ S Cidem rozloučil se král, Cid mu ruce zulíbal. Do Valencie Cid jel, kde byl čekán od přátel.

V.
Sláva Cidova.
Až do perských širých krajů rychle sláva Cida spěla, nebo fama všemu světu jeho slávu hlásat chtěla. 150 Sotva uslyšel ji sultán, uvěřil hned ruchu všemu, uchystal hned hojné dary, by je poslal vznešenému. Hedváb, kadidlo a purpur, myrrhu, stříbro s rudým zlatem, na velbloudy naložil vše s mnohým drahocenným šatem. Jednoho pak z přízně svojí, druha od vlastního stolu, s těmi dary poslal k Cidu, této řeči ve hlaholu: „Řekni Cidu, já že, sultán, nakloněn jsem tomu reku, lačným že vždy uchem lovím slávu jeho v bitev jeku. Při proroka živobytí, ano i při vlastním trůnu, ať jen do mé země přijde, nehleděl bych na korunu. Tyto skromné, malé dary nabízím mu s celou duší, přátelství to symboly jsou, jež smrt ani nepřeruší.“ Vydal se Maur na tu cestu, až do Valencie přišel, a tu ždál o dovolení, aby jeho řeč Cid slyšel. 151 Vyšel Cid jej uvítati, ale v tom, co branou spěje, vidí, kterak synek Maurů před ním třese se a chvěje. Slova nemůž vypraviti, místo řeči, samé vzdechy, za ruku jej uchopil Cid a děl k němu slova těchy: „Vítán buď ve Valencii, synu jihu, bez odporu, kdyby král tvůj křesťanem byl, hned bych přišel k jeho dvoru!“ Tak a jinak promlouvaje, vyslance on doved k městu, mnohou slávou měštěníni zdobili jim tuto cestu. Dům svůj, paní svou i dcery ukázal Cid Mauru tomu, z údivu jenž nevycházel nad nádherou toho dvoru. Několik dnů zůstal pohan, nad Valencii mu není, konečně chtěl jíti zpátky, od Cida ždál dovolenídovolení. Za odplatu všech těch darů, které dostal od sultána, mnohá neznámá v těch krajích vyslanci věc byla dána. 152 Maur když potom odcestoval, s Jimenou, dcerami svými zůstal Cid a díky bohu slovy vzdával horoucími.

VI.
Král Bukar a Cid.
Vizte, vizte, jak odtamtud Maur přijíždí po silnici, v krátkých střemenech on jede, na kobyle kaštanové. Polobotky z marokinu, ostruhy má celé zlaté, před prsy štít maurský drží, maurský oštěp třímá v ruce. Volá, spatřiv Valencii: „Zuřivý tě schvátiž plamen, která maurská dřív jsi byla, nežli křesťan tebe dobyl, nesklame-li mne můj oštěp, opět záhy maurskou budeš, a psa toho, toho Cida, za vous já již chytnu brzy, doňu Jimenu, choť jeho odvleku hned do zajetí, doňa Urraca, dceř jeho, milenkou mou musí býti dlouho tak, až omrzí mne, až ji v odkaz nechám druhům!“ 153 Daleko tak nebyl Cid, aby neslyšel to všecko: „Pojď sem, drahá moje dcero, Doňo Urraco, pojď rychle, odlož šaty svoje všední, oblec v sváteční se šaty, syna čubky, toho Maura, zadrž svojím rozhovorem, než osedlám Babieçu a než opásám se mečem!“ Ku oknu se postavila, v kterém Maur když uviděl ji, začli tento rozhovor: Maur: „Ochraňuj tě Allah, paní, Doňo Urraco, má paní.“ Doňa Urraca: „Stejnou oplatiž vám mírou, buďte mi zde pěkně vítán, sedm roků tomu, králi, sedm roků vás mám ráda.“ Maur: „Rovněž já též sedm roků nosím vás v svém srdci, paní! Ale buďte s bohem, paní, milenko má, plná vděků, přicházet již vidím Cida, slyším dusot Babieçy.“ 154 Kobyly trh uzdou, ve cval pustila se Babieça, a tu Cid děl k svému oři, slyšte, co děl k oři svému: „Musí puknouti ta matka, jež nedoufá v syna svého!“ Sedmkrát na délku dřevce přiblížil se ke kobyle, ale tato byla hbitá, uháněla jako vzteklá, až ku řece dorazila, na břehu kde visel člunek. Zajásal tu divě pohan, vida loďku na pobřeží, houkl si na převozníka, aby odvázal mu člunek. Převozník tu jedním skokem přichází již se svým veslem, Maur již skočil do pramice, nikdo jej víc nezadržel. Sotva Maur se octnul v člunku, dorazil Cid dobrý k vodě, vida Maura v bezpečí, skrušil hořem srdce svoje. Oštěp svůj pak hodil za ním, zavolal naň hlasně toto: „Zdvihněte mi, milý zeti, schovejte mi tento oštěp, však již brzy přijde čas, kdy oň požádám já vás!“ 155

VII.
Dva meče.
V boje víru strašlivého s maurským králem Bukarem Cid se střetl, s oním králem, který tak jej ohrožoval. Jak Maur Cida spozoroval, obrátil hned k němu záda, chvatem utíkal až k moři, že se zdálo, že má křídla. Na výborném jel on koni, ostruhou jej prudce bodal, tak že Cid jej nedohonil v letu na své Babieçe. Zemdlená ta byla příliš po přestálé právě řeži, ale Cid, pln horlivosti, na Mauru vztek schladit chtěje, Příkladpříklad králi dáti chtěje, i té maurské jeho rotě, ostře bodal Babieçu, což však málo pomáhalo. Když byl Mauru trochu blíže, Tizonu meč hodil po něm, mezi lopatky mu vniknul, zkad krev valila se tokem. 156 Maur však kocábku stih svoji, čekala naň na pobřeží, a tak šťastně ušel Cidu, který sestoupil teď s koně, pro svůj meč se shýbl k zemi, a tu našel též meč Maurův, dobrý meč a drahocenný.

VIII.
Testamentum militare.
„Kdybych na smrtelné rány umříti měl v boji zlém, v Cardeňu k svatému Petru, Jimeno, mne s sebou vem! Nemáli pak tebe, děti, v žití stihnout záhuba, hleďte, ať mé kosti leží u svatého Jakuba. Ať tam leží před oltářem, bylť on v bitvách vždy nám štít, pro mne nekvilte tak příliš, nesmí zvědět dobrý lid, Ramenorameno mé že mu schází, by snad vlast svou opustil, Maur též nesmí pozorovatpozorovat, že by ubylo vám sil. 157 Zde má zuřit války rozruch, co já budu pohřben tam, nesmíť Tizona, meč dobrý, pravice mé drahokam, Dobrédobré svoje právo ztratit, upadnouti v ruku žen, Babieça, oř můj věrný, nemá nikdy poděšen Postrádatipostrádati svého pána, u vašich snad řehtat vrat, otevřte mu, pohlaďte ho, s dostatek mu dejte žrát. Dobrému kdo slouží pánu, dobrou mzdu též může chtít; vlastnoručně kolem pléci zbroj mi dejte, v ruku štít, Dejtedejte ostruhy a přilbu, rukavice železné, ale rychle, den se nítí, ať nás v čas Maur nalezne! Požehnání své mi dejte, s přáním mým zůstaňte zde!“ S těmi slovy Don Rodrigo z valů Valencie jde S Bukarem by sved boj tam, Bůh jej v zdraví navrať nám! 158

I.
Hněv králův.
Alfonso vzplál velkým hněvem proti Cidu Kastilskému, k vůli přísaze té hrozné ve příčině vraždy bratra. Ale hněv svůj tajil král, na vhodný čas pomsty čekal. Maurů král tu ze Toleda, který zván byl Ali Maymon, na Cida ved králi stížnost, že pad v jeho říši drze, ba, že v Toledě i samém Maury chytá do zajetí; sedm tisíc již jich zajal, nemluvě ni o dobytku. Alfonsa to velmi mrzí, na Cida vzplá hněvem větším, mnohem větsímvětším, než již hořel, nebo říše jeho grandi ze závisti ku Cidovi u krále jej očernili. [161] I psal Cidovi král psaní, aby během devíti dnů opustil říš jeho, delší že mu nemůž dáti lhůty. Příbuzným svým toto psaní všem Cid dobrý ukázal, stýskali na krále všickni, Cida že tak špatně cení, vyháněje bohatýra statného, jenž taká léta sloužil nejen jemu věrně, též i otci, též i bratru. Průvodem se nabídli mu, dobrovolně sloužit chtíce, až by všickni na bojišti padli podle jeho boku. Za to slovo, jež mu dali, pěkně Cid jim poděkoval, druhého dne opustil pak Bivar, jenž byl domov jeho, s celou družinou táh svojí, s reky těmi statečnými, ku kterým pak obrátiv se činil toto proslovení: „Zlíbí-li se, braši, Bohu, vrátit se do Kastilie, dím vám, vrátíme se v slávě, bohati a ctěni všemi.“ 162

II.
Cid se loučí.
„Poslušen jsem soudu zlémuzlému, ač se cítím viny prost, poroučení sluší králi, vasalovi poslušnost. Kéž se zlíbí svaté Panně, býti vaše věrná stráže, byste meče nepostrádal mého, ani mojí páže. Líto mi, že myslíte si, že jsem křivdit mohl vám, vím však, šlechetných že srdce závistníků zkalí klam. Čas dokáže vám, že to houf je žen, a jediný muž já, Rodrigo jen. Tato čacká šlechty rota, po vašem jež boku jídá, v paláci jen pletichami radí vám a odpovídá. Proč nestála u vás, pane, když vás v zajetí vrah vzal, a já s mečem svým jich třináct a vás k tomu vysekal? Ovšem s uzdou popuštěnou na útěk se dali prudce, k boji jazyky že mají, dokázali, ne však ruce. Čas dokáže vám, že to houf je žen, a jediný muž já, Rodrigo jen. 163 Pomněte, Alfonse králi, co vám hodlám povědět, vy pln hněvu jste, já klidu, mstitel vy, já psanec klet. Svatý Petr věz to s Pavlem, s vůlí boží svoje many, přísahám to, v děsné boje povedu teď na pohany, zvítězím-li, jejich zboží, hrady, statky, vojska šik, vše chci složiti vám k nohám, za vyhnanství toto v dík! Čas dokáže vám, že to houf je žen, a jediný muž já, Rodrigo jen.“

III.
Půjčka.
S Jimenou se v hovor dal don Rodrigo de Bivar o svém smutném osudu, bez viny že vyhnán byl. Tak poručil Alfons král k závistníků radosti, Kastilie jeden pláč, že ji nechá sirotou. Jmění svého větší díl ve válkách Cid utratil, na cestu, že neměl dost na statcích i důchodech. 164 Pozval k sobě na oběd židy dva a s nimi jed, lichotil jim, domlouval, tisíc zlatých půjčky ždal. Děl, že zárukou jim dá stříbra plné kufry dva, jež si mohou podržet, a do roku prodat hned, kdyby neměl zpět vše dát, úroky též mohou brát. Dohodli se, Cid byl rád, kufry dva jim doručil, jež byl pískem naplnil, židé za ty truhlice dali hned dva tisíce. „Ó ty bído proklatá, co jen srdce nutí ctná, jen se zbavit tenat tvých, tisíc tropit skutků zlých! Alfonse, můj vladaři, zrádcům sluch svůj lehko dáš, věrným mužům statečným sluch i palác zavíráš.“ „V Burgos zítra odtáhnu, malý tam si koupím hrad, blízko hranic, s mužstvem svým kde bych mohl prodlévat. Ale hrdá jest má druž, k obraně již svojí mám, čtyři valné díly světa ty jsou příliš úzké nám. Prápory mé mají vlát každou světa na stranu, 165 hlásajíce, že chci přát uraženým ochranu. Že chci jmeno zachovat vlasti své zde napořád, má se zem, kterou zde získám, nová Kastilie zvát!“

IV.
Alcocer.
Na rozkaz Alfonse krále vyobcován dobrý Cid; rytířů s ním tři sta jelo, udatný a čacký lid. Alcocer, tu známou pevnost, dobrý Cid svým lidem vzal, v níž Maur se spojenci svými dlouhý čas jej oblehal. Do rvačky se nedostali, Maurů houf byl ze všech stran, statečný když Alvar Faněz, de Minnaya jenž byl zván, ku družině Roderiga tato smělá slova děl: „Z království až Leonského, přátelé, váš dav sem šel, tam, kde statky máte svoje, každý milerád sem spěl. 166 Statnosti vám zapotřebí, dosti pro vás Bůh jí schoval, jed by špatně získaný chléb, kdo by s Maury nebojoval. Vesele se pusťme do nich, na ně vrhněm se jak reci, nebo tím jen zasloužili slávu všecku naši předci!“ – „Minnayo“,Minnayo,“ Cid odpovídá, „jako smělci hovoříte, ale též jak rytíř dobrý, všemi vážený, jak víte. Chcete dokázat mi, dobří dědové že vznik vám dali, jimž čest vždycky svatou byla, kterou stále zvětšovali, kteří smrti nebáli se, neklesli před zlobou v mdlobě, před zrakem byť vaším stála, z toho vzor vezměte sobě!“ Pedru Bermudezi na to vlastní prápor odevzdal, „Slyšte Pedro Bermudezi, rekem jsem vás vždycky zval a tak vám, rytíři ctnému, prápor svůj bych rád sám dal. Nespěchejte s ním tak chvatně, než bych kam vám ukázal!“ Pedro Bermudez dí na to: „Ctěný Cide, přísahám u Trojice nejsvětější, věz to svatý Jakub sám, 167 Dnesdnes že vám svůj vztyčím prápor, odkud po dnes nezavlál, jako věrný kdybych padl, více cti bych vyzískal.“ S větší ještě statečností hřebci ostruhy své dal, středem Maurů dal se v útěk, jimi bez škody se hnal, za ním Cid též hrůzné v šiky, na bojišti pán a král.

V.
Cid Campeador.
Cid, statečný Campeador, opustil již Saragosu, veškerý lid svůj vzal s sebou, rozvinuv své prápory. Přepadnouti on chtěl Monzon, do Huesek dále hřímal, Almenar i Ondu potom, oba hrady rozbořil. Pedro na to Arragonský velice se proto zlobil, uslyšev, že ten Cid dobrý tak mu přišel do cesty. Vojska svoje všecka svolal, kterých měl tu víc než třeba, před Piedrou, zvanou Alta, 168 stany svoje rozbil hned. Před oči se stavil Cida, blíže však se váhal dátildáti, s dvanácti jen ve průvodu s Monzonu jel dobrý Cid; chtěli občerstvit se v polích, všichni dobře vyzbrojeni, Arragonského však lidé za špehíře měli jej. Stopadesát reků jejich přepadlo jej z nenadání, proti všem Cid válčil statný a jsa statný, všecky zmoh. Sedm zajal maurských králů, zajal rytíře i koně, ostatní již prchli z boje, nikdo naň víc nečekal. Zajatci o milost prosí, by jim volnost zaručil, a Cid čacký, co si přáli, milerád jim přisvědčil.

VI.
Adofir de Mudafar.
Adofir měl z Mudafaru Ruedu na mušce míti, donu Alfonsi když králi vybojoval toto město. 169 Almofalar onen Maur smělou lstí a odvážlivou do hradu se vplížit doved, a jej pevnou držet páží. Adofir hned, jak to slyšel, rychle posly vyslal králi, za pomoc ti prosili jej, by jim ono dobyl město. Dona Ramira král poslal, Garcia též a sám vedl národu tam valné davy; všecky dobře ozbrojené. Sliboval tu MudafarMudafar, sotva dozvěděl se o něm, otevříti brány svoje leč jen králi statečnému. Pozval jej i všecky grandy, všecky pozval k hodokvasu, tak že král měl na svém hradu příčin dost se obávati. A tu infant Don Ramiro ve spolku jsa se hrabětem, k hodu jde, je doprovázet, k hodu král se neodváží. Sotva práh přestoupli síně, zrádně byli zavrážděni s družinou též, jež šla s nimi, nad čímž král si těžce stýskal, nebo tím se zdál být bez cti. 170 Cidovi tu poslal psaní – U Ruedy dlel Cid blízko – sám jsa vyhnán z vlasti svojí. Sotva dostal toto psaní, ku králi si zajet spěchal, statných rytířů a pánů jako průvod za ním spělo. Sotva dobrý král jej uzřel, hned jej na svou milost přijal, vyprávěl mu, co se stalo. Prosebně král pravil k němu: „Se mnou pojď již do mé říše, se mnou obývej můj palác.“ Cid mu zlíbal obě ruce, neb mu odpustil již dávno. Ale Cid to nechtěl přijmout, dokud král by nesvolil mu, z šlechty každému, jejž vyhnal, třicet plných dnů dopřáti, než by opustil svou vlastvlast. Nikoho, kdo chybil, nesmí bez slyšení vyháněti, práva jejich zkracovati, vasallům jež patří právem, větší ukládat jim berně, nežli právo žádat může. Kdo by přestoup tyto řády, navždy propadniž on pomstě. Vše to Don Alfonso slíbil, nemá více k podotknutí. 171 Na cestě do Kastilie Roderigo rozbil stany, vyhladověl toho Maura, jenž ten hrozný skutek spáchalspáchal. Prorádné pohany, všecky jako jatce poslal králi, který sotva že je zhledl, spravedliv byl stejně ke všem. Dary, Cid jež dal mu milý, tuze se mu zalíbily.

VII.
Cid se loučí s Jimenou.
S přilbicí již na své hlavě s chotí Jimenou Cid mluvil krátce před tím, nežli vytáh proti Valencii v boj: „Dobře víte, paní moje, kterak srdce žárná touha po zjištění naší vůle oddálenost špatně snáší; ale právo tam že hyne, násilí kde svůj má podíl, nebo králi musí sloužit, kdo se ryzí krví pyšní. Co já budu těkat kolem, 172 moudrou buďte hospodyní bez úhony pro každého, nebo čackého jste rodu. Užijte všech krátkých hodin ku majetku svého správě, ani mžik nebuďte líná, neb se lenost rovná smrti. Schovejte své krásné šaty na ony dny, až se vrátím, nebo ženy beze mužů v jednoduchém chodí hávu. Na svoje též dbejte dcery, střežte je, však nercete jim, chybu když poznáte při nich, aby tím ji nepoznaly. Nepusťte je ani na mžik od sebe, neb to jest jisté, jak jsou dcery bez své matky, do záhuby hned se řítí. Vážná buďte ku svým sluhům, vlídná ku svým komornicím, ostražita ku cizincům, přísná ku svým vlastním lidem. Neukazujte mé listy nejlepším svým přítelkyním, nejchytřejší nemá zvědět všecko, co si o vás myslím. Dcerám lze je ukázati, nestačí-li chytrost vaše, opanovat vaši radost, nebo to jest vlastnost ženská. Dobře bude-li vám radit kdokoliv, tu slyšte radu, špatně když vám bude radit, dělejte, co jen se sluší. 173 Dvaadvacet maravedů na každý den, paní máte, veďte si dle svého stavu, nespořte však výdaji, peněz když mít nebudete, pošlete si, ale aby nikdo nezvěděl to, ke mně, nedávejte do zástavy šperky své, spíš vypůjčte si peníze na moje jméno. Najdete vždy v také tísni někoho, kdo vypomůže, vždyť já pomohl též mnohým. Nyní buďte, paní, s bohem, nebo třesk již slyším zbraní.“ Srdečně ji objal, lehce na svou skočil Babieçu.

VIII.
Věštec.
Valencie v kruté tísni může se jen špatně bránit, nebo Almoravidové posud váhají ji chránit. Jeden starý Maur to viděl, který lidu věštcem slul, na vysokou věž on vystoup, aby město přehlednul. 174 A čím krásněji je viděl, větší bolest v srdci cítí, zachvácený těžkým hořem takto začal hovořiti: „Valencie! Valencie! hodna věčné vlády, ach, Bůh – když nepřijde ti v pomoc, klesne tvoje sláva v prach! A s tou padnou naše plesy, nic nás více neosvěží; základní pilíře čtyři, podklad tvojích zdí a věží, kdyby mohly, věř, že rády spojily by se v můj žal, i ty tvoje pevné hradby, i jich nedobytný val. Útoků, hle, pod nárazy vidímvidím, jak se zachvívají tvoje věže, ku nímž lid tvůj zírá zbožně z dálky v kraji. Veselá jich lehká výška těchou byla v trudu jim, drobí se teď, kdo ji vztyčí k slávě časům budoucím? Cimbuří tvá sněhobílá, jež se jako křišťál lesknou, ztrácejí už pevný vzhled svůj, i tu svoji záři blesknou, i tvůj vodou přebohatý veltok Quadalaviar s přítoky opustil dávno koryto své – suchopár. 175 Kříšťálové zdroje tvoje, denně již se více kalí, studnice tvé vyschly všecky, mají vody přítok malý,malý. Bujné zahrady kdys tvoje v zádumnou se halí šeř, nebo kořeny jich rostlin ohlodala dávno zvěř. Louky tvoje nepočetných květů plny jsou bez vůně, smutně vadnou, místo barev stín a prach je v kvítí lůně. Velebené bohatství to, moře tvého, břehů tvých, co ti platno, dnes je hanbou, dnes je nepříteli v smích. Hory, pole, nivy, luhy, nad nimiž jsi vládla pyšně, kouřem ohně zaslepily docela tvé oči hříšně,hříšně. Těžké je tvé utrpení, nemoc tvá tak veliká, že již naděj na spasení v srdcích lidí zaniká! Valencie, Valencie! Bůh sám rač ti pomoc dáti, co jsem často prorokoval, nad tím nyní musím lkáti!“ 176

I.
Obléhal tak Valencii Obléhal tak Valencii
Kastilský Cid onen dobrý, která denně s Maury v sporu byla, již v ní řádili. Mnoho pobil jich a mnoho zajal v boji, tu v stan jeho jednoho dne přišel rytíř neznámý, však spanilý. Martin Pelaez slul jmenem Astuřan Pelaez Martin, velký vzrůst měl, silné údy, žertoval rád a se smál. Ale zbabělý byl trochu, jak to v mnohých bitvách, řežích, na nichž podíl bráti musil, nejedenkrát dokázal. Zamrzelo toto Cida vídati jej po svém boku, nezaslouží taká baba, aby vedle Cida žil. [179] Jednou dobrý Cid se pustil a s ním jeho rytířové ve zoufalý zápol s Maury, každý statečně se bil. PalaezPelaez též přišel k tomu v dobré zbroji na svém oři, ale dřív než začal zápaszápas, v tábor již se vrátil hned. Tajuplně, opatrně do svého se vplížil stanu a tam v dobrém skrytu zůstal, pokud nepřišel Cid zpět. Zanechaltě mnoho Maurů na bojišti, které získal, pak si sedl, aby jedljedl, k rohu stolu, kde rád dlel. Na lavici sám tu sedal a na druhé rytířové proti němu, ti však pouze, které v úctě nejvíc měl. S těmi směli hodovati pouze slavní reci v bojích, takto přál si to Cid dobrý, by v nich nítil statečnost. Aby každý po tom toužil vyznamenati se v boji, že smí jíst u stolu, kde byl Alvar Faněz s bratrem host. 180 Martin Pelaez však myslil, že Cid neví, co se stalo, rychle sobě ruce umyl, posadil se k stolu hned. Faněz Alvaro kde seděl v bohatýrů ctěných středu, dobrý Cid přistoupil k němu a jej za ramena zved. Děl: Vy nejste z takých reků, byste jíst moh s mými lidmi statečnými, zkoušenými, kteří jsou mé duše ples. Které já ctím víc než sebe, sedněte sem k mému stolu, jezte vedle z mojí mísy, víc jste nezasloužil dnes. Pelaez však nepochopil, za pohanu nevážil to, na stranu si used Cida, by s ním jedl, v ústraní. Statečný Don Roderigo, Cidem zván CampesdoremCampeadorem, mezi jídlem k této babě činil moudré kázání. 181

II.
„My dva budem jísti spolu „My dva budem jísti spolu
u jednoho jísti stolu, nejde na mysl mi hned, se slavnými byste jed, kteří tuhém ve zápolu dobyli své místo mečem. Budiž konec dalším řečem. Budete jistjíst z mojí mísy, ať se rovné s rovným mísí, prostý jsem, tož, ví to nebe, chci vás míti vedle sebe; Ti, již bojovali kdysi s Alvarem, si vydobili místo, kde se nyní sílí. My dřív v řeže vlnobití musíme své skvrny smýti, jichž rez na čest naši pad, duši, život rádi dátdát, hanebné vést bude žití, byť měl Španěl statky všecky, kdo se v boji choval dětsky. Pomyslete na ty skutky, na ty boje, na ty půtky, jež sved’ Pedro Bermudez; každá rána byla řez, každá Maurů tuhé důtky. Maur se nesmí jemu smáti, hleďme tak se zachovati. 182 Dělat, povinnost co káže, to nás z viny nerozváže, sotva možný blud tam jest, povinností kde jest čest, jak je možno, Cid se táže, muž, který chce šlechtic slouti, by moh z boje uprchnouti? Hanbu tu vy necítíte? Kdo jste? Odkud přicházíte? Zůstat mrtvým na bojišti bylo by ctí vaší příští! Od stolu jsem vstal, jak víte, nemoh sousto do úst vzíti, jak mně mohlo k duhu jíti? Viděl vás. – Ó nemyslete... počkejte, mně neprchnete... kdyby prch jste, moje čest jako vaše ve psí jest, tím svou hanbu nesmyjete... Maurů dav byl k nezdolání? O tom nechci slyšet ani! Vstupte v nějaký řád mnichů a tam služte Bohu v tichu, válkou vy jej nepoctíte, vedle mne stát v řeži lité strach by z vás snad, z vašich hříchů skvrnu aspoň zapudilo, vinu vaši snad by krylo. Odpoledne v řež zas jděte, vidět chci, co unesete, 183 zda spíš čackých reků hanu, či smrt v poli, vzdálen stanů. Mne tam svědkem naleznete, dívat chci se na to směle, máte-li cit pro čest v těle. Martine, tím dost je, vězte, beze mne vy sám tu jezte, dřív čest dlužno získat sobě, již jsem dopřál vám v té době, následky ty sám si neste!“ Řka to, Cid zmlk jako pěna... Večeře již ukončena. Kázal po tom v trouby douti, k boji pluky dál se hnouti, by se s Maury Valencie střetly šiky Asturie, boj by mohl zaplanouti, tak že novým vztekem svěží utkali se v nové řeži.

III.
Martin Pelaez se zarděl Martin Pelaez se zarděl
nad tím, co hovořil Cid, veliký jej stud uchvátil, z duše jeho padal klid. Tak do svého zašel stanu starost ve srdci a žel, jak jen se o babství jeho veliký Cid dozvěděl, 184 že mu ani nedovolil, aby spolu s reky jed, předsevzal si statným býti aneb v bitvě umřít hned. K Valencii druhého dne směle pronik dobrý Cid, ihned vytáhli tu Mauři k řeži na křesťanský lid. V divém vzteku utkala se obě vojska, boj se strh, Martin Pelaez byl první, který v divou seč se vrh. Sekal mečem divě kolem, celé řady Maurů zbil, ztratil náhle všecku bázeň a svou statnost osvědčil. Pokud zuřivý boj trval, s celým mužstvem bojoval, tyto ranil, ony zabil, v Maurech strach a hrůzu vzňal, Taktak že řvali velkým křikemkřikem, zkad přišel ten ďábel sem? Smělce takto odvážného neviděla posud zem. Všecky popíchá a zbije, v útěk nažene strach všem. V samé Valencie brány sevřel brzy Maurů dav, až po lokty on se brodil skrze Maurské krve splav. Vyjma Cida jediného žadný neřádil tak dnes, 185 a když všichni Mauři zbitizbiti, pak se vrátil Pelaez. Cid stál a na něho čekalčekal, a když krok blíž k němu snul, s opravdovým velkým plesem Rodrigo jej obejmul. A pak pravil: „Pelaeze, rek jste, válčil vítězně, taký ne, jenž zasloužil by při kvasu dlít vedle mněmě. Tam, kde sedí Alvar Faněz, rozmilý můj sestřenec, posaďte se v bohatýrů osvědčených u věnec. Na rekovské činy vaše vždy se bude vzpomínat, pospěšte vždy mezi reky k stolu hrdin usedat!“ Od tohoto dne i nadál slavné činy vykonal, tak že v počet nejslavnějších Cidových se reků vpsal. Přísloví se osvědčilo známé všem, pro jeho čest, kdo se o strom dobrý opře, dobrým stínem krytý jest. 186

I.
Příměří.
„Maurů teď již zanechejte, nemyslete na nic více, pečujte jen o raněné, pochovejte všecky padlé! Ustaraným rcete mužům, rcete polekaným ženám, umění jak naše v boji pokorné se jeví v míru. Přičiňte se, aby všichni přišli, hovořili se mnou, aby všichni vyslyšeli moji vůli z úst mých vlastních. Neb já nechci statků jejích, kdybych měl je svými zváti, netoužím po jejích dcerách, kdybych směl je k sobě vzíti, neb žen zapotřebí nemám, mimo svoji snoubenou mně, jež teď čeká na můj rozkaz v Cardeně, kde svatý Petr. Sem, Alvare, poroučím vám, jestli smím vám poroučeti, jděte k ní i ku mým dcerám, [189] ku mým dcerám jednou cestou, vemte třicet zlatých hřiven, aby mohly odcestovat, do Valencie by přišly zříti vše a obdivovat. Tolik stříbrných též hříven pro oltář svatého Petra vemte a je odevzdejte donu Sanchovi, jenž opat spravuje ten svatý klášter. Ctnému králi Alfonsovi, mému zděděnému panu, dvě stě ořů vyšňořených přiveďte dle mého zvyku. Úctyhodným potom židům, Raqueli, Vidasovi, dvě stě zlatých dejte hříven, stříbrných též dejte dvě stě, půjčkou jež mi zapůjčilizapůjčili, než jsem k boji připravil se, na dva kufry písku, dejte, mému že věřili slovu. Poproste je mojím jmenem, by mi vlídně odpustili, v tísni že jsem učinil to, tuze nerad v krušné tísni. V kufrech nechť jen našli písek, leželo v něm zahrabané pravdy mojí zlato ryzí. Úroky též vyplaťte jim podle zákona, jež dlužím od té doby, co jsem v tísni jejich zlato potřeboval. Martine Antolineji, jděte jeho ve průvodu, 190 Jimeně mé zprávu dejte, jaké měl jsem velké štěstí, krále Alfonsa též proste, by mi půjčil svého pištce, nebo Jimena má ráda, tuze ráda zpěv a hudbu.“ Takto po vítězném vjezdu do města hovořil Cid, Valencie byla vzata – naslouchal mu všechen lid.

II.
Slyšení.
Přišel Alvar Faněz v Burgos, aby odevzdal dar králi, zajatce i koní dvě stě, kořist nejlepší, již vzalivzali, a když dostal dovolení, králi ruku políbiti, poklekl a jal se takto, co Cid řek mu, hovořiti: „Alfonse, ty mocný králi, rač tvá milost shovívavá od vyhnance vlídně přijmout, co ti dobrá vůle dává. Don Rodrigo z Bivaru slávy tvojí pevný val, 191 jejž vztek nepřátel a závist z dvorů, z jeho statků hnal, přeje si, bych volně mluvil, vyslán jeho ku obraně, bych nezbloudil, užiti chci slov, jež řekl, odhodlaně. Račiž tento malý dárek z ohledu jen toho vzíti, že jej možno bylo pouze za krev Maurskou vykoupiti. Cid ti za krátké dva roky více zemí ve jho vzal, než tvůj v Pánu zhaslý otec Ferdinand ti zanechal. Jenom od něho to přijmi, za pýchu to neměj v zlobě, když on cizích králů daní dluh svůj splácí svému – tobě! A když ty jsa jeho pánem moh’s mu jeho statky bráti, že on chudý muž jsa cizím majetkem teď svůj dluh platí. V Boha důvěřuj i Cida, velkou moc ti ještě podápodá, v pěsti třímá Tizonu svou, Babieçu patou bodá. Dovol u svatého Petra prapory ty prokleté vztýčit před vznešeným zrakem církevního knížete v důkaz, pomocí že jeho v celé velké Hispanii takým rovno nenajde se, pro ty prapory se bijí. Prosí dál, abys mu poslal 192 Jimenu i dcery jeho, aby ku radosti trochu probrali se z hoře svého. Není-li ti Cida líto, buď ti líto jeho žen, ať je těší jeho sláva, ať je těší jeho plen. To jsou vlastní slova jeho, já z nich nezapomněl nic, Nevinunevinu a jeho ryzost vládce, nesu tobě vstříc!“ – Sotva dozněla ta slova, u Cidových závistníkůzávistníků, donášečů, pomlouvačů závist ozvala se v mžiku, jakýs hrabě v hněvu vstalvstal, uražen byl, králi prál: „Nevěř, vznešený to králi, nemá v jho tě spoutat klam, po bohaté kořisti té Cid se dostaví již sám, zítra uvidí jej Burgos, by tě zdeptal – přísahám!“ Alvar Faněz čepici svou hlouběj vtisk a zaťal pěst, hlasem vztekem utlumeným, co děl k hraběti, zde jest: „Nikdo nehni se, ni nemluv, kdo se pohne, zví to hned, vězte, Cid před vámi stojí, není-li zde, jdu mu v sled. 193 Nechť i slabá síla moje nemůž’ jeho nahraditi, z Valencie síla jeho zde mne musí zastíniti! Nesmí žádný lhář a zrádce lstí svou dotknout se ho hněvně, to mu řeknu jeho jmenem: ,Nestojí tvá hlava pevně!‘ A ty, králi, lichotníky který obklíčen jsi stále, z jejich slov jen stav si valyvaly, uzříš, jak jsou vytrvalé! Avšak odpusť, jestli v hněvu moh’ jsem neuctivý být, aspoň vydej mi, když můžeš, po čem touží chrabrý Cid. Jeho dvě mi dcery vydej, Jimenu choť v této chvíli, výkupné ti chci dát velkévelké, jakby zajatými byly!“ – Alvara by upokojil, Alfonso se z trůnu zved, a jej prosil, ku Jimeně by s ním odebral se hned. 194

III.
Návrat z vyhnanství.
Vítězný se vrací Cid v Cardeňu k svatému Petru z válek, které slavně vedl s Maury ve Valencii. Břeskný pozounů zní hlas, hlásající, že se vrací, ale nad vše slyšeti jest Babieçy plesný řeht. Mnich i opat vyšli z bran, přivítat jej, pějí žalmy, blahopřejí všichni Cidu, který s koně sestoupil. Dříve nežli vkročil v chrám, do ruky vzal prápor svatý, a tak začal hovořiti, ztichla vřava lidu v ráz. „Vyhnanec já země své, svatý chráme, odsud vyšel; bych tě navštivil, se vracím, cizinou byv uvítán. Alfonso král vyhnal mnemne, v svaté Gadey že chrámu nutil jsem jej přisahati přísnějipřísněji, než on sám chtěl. 195 Lidu zákon velel tak, já jej v ničem nepřekročil, já jen jako věrný vasal krále chtěl jsem očistit. Kastilčané závistní! Špatnou odměnu mám od vás, za obranu mého meče, který zvětšil vaši říš! Vizte, zde přináším vám novou říš a tisíc hranic, rád vám svoje statky dávám, ze svých vyžente mne hned! Cizím mohl bych je dát, mrzkého však toho skutku nejsem schopen Roderigo z Bivaru, Cid, Kastilčan.“ IVIV.

Miramamolin.
Onen proslavený Cid, chválený tak plným právem, dobyl město Valencii, na Maurech je získal v boji. Jeho paní dlela tam, hraběte Lozana dcera, 196 Doňa Sol, doňa Elvira, jež sem krátce před tím přišly z Cardeny svatého Petra, kde je Cid byl zanechal. Tomu když se těšil CidCid, nová jemu přišla zpráva, Miramamolin že velký korunován v Tunisu, že se blíží, Valencii aby dobyl, s valným vojskem padesáti tisíců jezdců, pěších nesečteno. A jak statečný byl Cid, v boji dobře vycvičený, dobře opatřil vše hrady, stráže všecky postavil. Mysle dodával svým jezdcům, jak to míval v obyčeji, Doňu Jimenu též zaved a s ní obě dcery svoje na věž, nejvyšší jež byla v celém hradě královském. Na moře tu výhled měly, Maury blížiti se zřely, rozbíjeti stany svoje v tísni svého nepokoje, slyšely kol ValencieValencie, kterak jejich povyk vyje, a jak jejich bubnů ruch rozechvívá třeskem vzduch. 197 Jimenu i dcery její velký popadl strach, hoře, neviděly posud nikdy tolik lidí ve táboře. Ale Cid je posilňoval, a k nim těšná slova řek: „Nebojte se, choti, dcery, dokud žiju, Cid, já rek, Mauři, dole jež tam zřítezříte, zmizí brzy v bitvy dým, velkým plenem od nich, dcery, skvostně já vás vybavím. A čím více Maurů bude, zisku tím víc zkvete nám, a ty rohy, které drze až do uší troubí vám, ve Valencii se stanou chrámu sluhy, přísahám!“ A když viděl Maurů davydavy, že vniknuly do zahrad, a že tam se rozptýlily, žádný pořádek a lad, Alvara Salvadoroses k sobě dal si zavolat. Děl mu: „Dvě stě vemte lidí, ozbrojte je okamžítěokamžitě, dobré jezdce, a pak výpad na tyto psy řiďte hbitě, ať zří Jimena i dcerydcery, jak se rvete zle a litě!“ Vykonal on ze všech sil to, co Cid mu poručil, 198 Maurům v záda rychle vpad a je vyhnal ze zahrad, divoce v jich šiky hřměly, sekali a zabíjeli, až pak vnikli k stanům smělí, které Mauři vystavěli, dvě stě tam jich pobili, pak se domů vrátili. Zajat byl tu Salvadores, daleko se odvážil až v střed Maurů, proto od nich, než se nadál, zajat byl. Ale Cid jej vybavil, pohany když všecky zbil.

V.
Vítězství.
Hle, již táhnou z Valencie s dobrým Cidem z Kastilie, pěší táhnou, jezdci táhnou, sbory dobře seřaděné. Bermudezi, reku smělý, přede všemi neseš prápor, branou Culebry jde vojsko odcházejíc na bojiště. Geronimo arcibiskup nejdřív jede v dobré zbroji, proti králi mouřenínů, 199 jenž se Miramamolin zve, který k zápasu jde s Cidem, dobýti chce Valencie. Pohanů padesát tisíc za prápory Maura táhne, seřaděná, vyzbrojená vojska již se k sobě blíží. Ale Maurů také množství, křesťanů jest malý počet, v kruté, zdá se, tonou tísni. A hle, tu k nim v dobré zbroji Cid se blíži přestatečný vztýčen na své Babieçe. A on volá silným hlasem: „S námi Bůh i svatý Jakub!“ Maurům v bok lid jeho padá, vše kol bije, vše kol raní. Vesel Cid se dívá kolem, jak je vztýčen na svém oři, dobrém oři, Babieçe, paže svoje koupá v krvi, v rudé krvi po záloktí, přes mrtvoly Maurů jede. Jednoho tu potká Maura, jenž měl smělost v tvář mu patřit, ostatní se obrátili, prchli, opustivše pole. 200 Za nimi jda v rychlém sledu, konečně se s králem setkal, třikrát s ním se utkal v boji, pod ochranou pevné zbroje. Dále nesla Babieça polem dálným svého pána, do dálky moh on se dívat, věrné oštěpy by zhledl, ale Maur mu dávno zniknul, v zákopu se jakéms ukryl. Tisíc vojínů a pět set ze všech, kteří vyjeli s ním, pouze králi tady zbyli zajatí a mrtví druzi. Zlato, stříbro, krásné koně vítězi vše zbylo v kořist, i stan bohatý a krásný neviděný u křesťanů. A v tom stanu zajatcem byl Don Alvador Salvadores, který vesel teď a s chutí s ním se do otčiny vrátil. Jimeně i dcerám jejím líbilo se toto všecko. 201

I.
Zeťové.
Hrabata když z Carrionu zřeli Cida přemocného, statečnými činy stále kterak vzrůstá sláva jeho, žádali o jeho dcery, Alfonse, by pomoh jim, nebo Cida švakrem býti bylo věnem nejlepším. Král jim přál, a proto posly ku Cidovi poslal hbitěhbitě, aby do Requeny přišel, jednat chce s ním okamžitě. Rodrigo tu dostav zprávu, s Jimenou ten sdělil list, nebo paní soud v tom pádu bývá důležit a jist. Návrh nelíbil se paní, řekla: „Nechci tyto sňatky, nechť jsou ze starého rodu, Rodrigo sám urči sladkýsladký, [205] co má dít se, co ti milé, není nouze o radu tam, kde ty a král se spojí o té věci v poradu.“ Rodrigo jel do Requeny, brzy za ním král též přišel, v společnosti obou hrabat, by je viděl Cid a slyšel. Veliká tu byla sláva, Geronimo když mši čet, Cida stranou vzal si Alfons, vážně děl tu jeho ret: „Roderigo, dobře víte, že k vám velkou lásku chovám, pro všecko, co vás se týče, péči svou a starost snovám, Podjal jsem se této cesty za tím cílem v nadšení, abych zvěděl v důležité věci vaše mínění. Žádali mne z Carrionu hrabata vás osloviti, abyste jim dal své dcerydcery, které já mám zasnoubiti. Byli by vám vděčni tuze za tu přízeň vznešenou; dobře každý cení dcery, takého jež otce jsou. Po přátelství vašem touží, vlídné ždají zacházení, 206 co je vaše, rádi mají, šlechetnou krev vaši cení“ – Králi Cid povídá na to, vyslovuje vroucí dík, co mu draho, co mu svato, vzít vše může v okamžik. Nejen statky též i dcery, vše, co chtěl by, chce mu dáti, dcery přenechá rád králi, ať je ráčí provdávati. Alfons poděkoval Cidu, osm tisíc hříven v den svatební vyplatit kázal, takto se vším spokojen. A pak obou slečen strýci Alvarovi dal jich věno, jež po sňatku dokonání mělo býti vyplaceno. Hrabata vše král pak svolal, rozkázal jim Cida ctít, Diazovi obě ruce ve znak toho políbit. Hrabata to učinili před králem i před šlechtici, na to Cid je pozval všecky, aby k svatbě přišli všicci. Král do Kastilie táhnul, a s ním z Bivaru rek Cid, ale onen po dvou mílích řekl, dál že nechce jít. 207 Rodrigo táh k Valencii, kam se hrabata a páni, jak on přál si, měli sejít k toho sňatku dokonání. Cid když zřel je shromážděné, k Donu Faňezovi děl, aby vše dle vůle krále do podrobna dodržel. Neteře své by sem přived k tomu sňatku po zákonu, hraběte i infanta též, kteří slují z Carrionu, aby odevzdal jim dívky. Stalo se, jak přál si král, každý z hrabat svého štěstí svrchovaný důkaz dal. Nebo tak je láska silná, uzříšuzříš, jak působí potom, oči samy vyprávějí, nechť i jazyk mlčí o tom. Vyplnil svůj úřad biskup, rozdávaje žehnání, osm dnů se veselili tancem, býků ve klání. Hrabatům i magnatům všem velké dary rozdal Cid, kdo jest velkým ve svých skutcích, musí ve všem velký být. 208

II.
Lev.
Po odbytém hodokvase obličej v své noře prsty sedě dřímal seňor Cid, dřímal skvostném na sedátku, Diego a Fernand, zeti, ostříhali jeho klid. Bermudo též koktající, jenž se objevil tak statným, všecky bavil jeho šprým, každý klad, by mluvil tiše, aby ztajil hlučné smíchy, ruku svoji k ústům svým. Náhle slyšeli tu hlasy, které palácem dál zněly: „Ukryjte se přede lvem, běda tomu, kdo jej pustil!“ Nezlekán byl don Bermudo, ne tak oba bratři jeho, kteří jati postrachem. Po taji se umlouvali, v mžiku oba svorni byli, prchnout jak to možno jen, Fernand Gonzala, ten mladší, počátkem byl zbabělosti, za Cida jsa zastrčen. 209 Neboť skryl se pod lavici, ale starší bratr obou, Diego se dále skryl, na špinavé zašel místo, které nelze jmenovati – čeledě se rozleh kvil. Řvoucí lev sem náhle vstoupil, Bermudo v tvář zřel mu klidně, třímaje meč v pěsti své, Aa tu Cid svůj hlas pozvedl, jemuž se pak velkým divem ocasem jen komíhajíc vzdalo zvíře zuřivé. Děkoval Cid lvovi za to, paže kol šíje mu vinul, do chléva jej zpátky ved, tisíckráte políbil jej, ohromen tu dav stál celý, který výjev tento zhled. Nebo dav ten nepochopil, oba dva, že lvové byli, ale Cid silnější z nich. V sál se potom obrátili, Cid tu po svých obou zetěch ptal se, hovor jen a smích. Uhádl jich celou špatnost, Bermudo mu odpovídá, jenž tu civí, aby zřel, samičkou je lev či samcem, Martin Pelaez sem vstoupil, Asturčan ten obávaný, hlasně křiknuv, toto děl: 210 „Závdavek mi dejte, pane, nebo již jej vytáhli ven.“ „Koho?“ otázal se Cid. Odvětil: „Druhého bratra, který z bázně, kam čest nechce, do hlubiny smradu slít. Vizte, pane, zde se bliží, ale prosím, stranou jděte, nebo vedle něho stát kaditelny potřeba jest – toho z kouta vytáhnuli, z onoho šel velký smrad. Svatební bohaté šaty černým lejnem pokáleny; velkým hněvem jat byl Cid, na oba se bratry díval, v srdci boj, zda mluviti má, v srdci boj, zda lépe mlčet, sám nevědělnevěděl, co má být! Konečně se rozhovořil hrdý Kastilčan v slov splavu a co lál na obě baby, o tom klidně dám již zprávu. 211

III.
Cid zetě kárá.
„Že jsem, zeti moji, musil také skutky viděti, z kterých i mně velká škoda, mrzutost jde v zápětí! To že svatební jsou šaty? nechtěl by je ani čert! Jaká bázeň dohnala vás na nejapný taký žert? Proč jste oba uprchnuli? Což já nestál vedle vás? Nemohli jste klidně vyčkat, o mé dcery zněl váš hlas. U krále zněl, neb vy oba za co měli jste se jen? Já vám nedal rád své dcery, králi byl jen poslušen. Což jste vy mi, ženichové, k mého stáří ochraně? slibujte mi krásné stáří ve mrzkých žen pohaně! Ale nechci mluvit dále na to, co se stalo, zřím, bolest zmoci nedovedu, když jen o tom přemýšlím?“ 212 Vyslovil Cid tato slova k oběma jen, jak to moh, vida před lvem bratří oba v postrachu že vzali roh. Hrabata tím rozmrzelí na Cida víc zanevřeli.

IV.
Pomsta zeťů Cidových.
V tom jsou shodni oba bratři, Herman Diego i Fernand, Cida hodně uraziti; vymyslili hroznou zradu. Domů se hned navrátili, vyžádali svoje ženy, bez rozpaků Cid šlechetný dcery své jim vydal obě. Ale když jim vydával jeje, tuše špatné úmysly jich pravil: „Jenom pozor dejte, slušně s nimi zacházejte, jsou mé dcery, pozor velký, jež vám dal jsem za manželky.“ Opáčili páni znovu, vyhověli jeho slovu. Na koních již všichni sedí s rytíři Cid rovněž svými, nebo chtěl jim dáti průvod. Nivami a v zahrad tichu, 213 v dobré shodě jedou v smíchusmíchu, ušlechtilý Cid a milý provází je aspoň míli. Když však rozloučit se spěchal, slzy svoje téci nechal jak muž, jenž má podezření, zrada že tu v okamžení. Touha zlá jen rostla vícevíce, Ordoňa zavolal strýce, rozkázal mu, aby hbitě za dcerami dal se skrytěskrytě, přísný dohled aby měl, kam by výjezd hrabat spělspěl, nebo srdce to mu dělo, zlo že by je potkat mělo. S ženami hrabata jeli, na místech, kterými spěli, vzorně byli přivítáni, neb tam Cida byli mani. Den po dni tak s velkou pílí až do Tomes dorazili. V dubových tam lesů cloně veleli sestoupit s koně, jak to usmyšleno měli, druzi řekli, dál by jeli. Za vlas ženy uchytili, docela je obnažili, sem tam smýkali pak jimi křovinami přehustými, ostruhami bodali je, až krev jejich mech kol kryje, nestoudnými urážkami zahrnuli obě dámy, pak je v lese zanechalizanechali, s touto řečí v cval se dali: 214 „Bluďte tady ve dne, v noci! Na vašem to pomsta otci, nejste rovny nám, ať vítevíte, nám se k sňatkům nehodíte, dlužno hanbu odčinit, kterou udělal nám Cid, když lva štvala jeho zloba, aby usmrtil nás oba.“ Ku stromům je přivázali, dál se svojí cestou brali, až pak stihli svoje many. „Kde jsou dámy?“ ti se ptali,ptali. „Dobré jsme je do ochrany,ochrany,“ řekla hrabata, již„již dali.dali.“ Mukou utýrané paní začly v hrozném bolném štkání, ku nebesům naříkati, bolest svou jim zjevovati. „Jakými jste zrádci byli, co jste si to usmyslili! že jste nás, nás Cida dcery, vlékli v lesa úkryt šerý,šerý. Však on Cid čin pomstí jistě, který spáchán na tom místě!“ Takto žaluplně lkaly, nebe o spravednost ždaly v hlasném nářku, bolném stenu na hrabatech z Carrionu Doňy Sol a Elvíra, každá přivázaná k stromu; avšak vzdech jich umírá v houští hvozdů, skalných lomů, nikdo neodpoví jim, pouze echo hlasem mdlým. 215 Hanbu svou a potupení cítí víc než svoje rány, jsou-li ženy v hanbu dány, větší mukou smrt jim není. Ale spravedlnost s právem nad tím, jak se trudilytrudily, měly sílu, v lese tmavém zvěř že v soucit vzbudily. Co tak pláčí, co tak kvílíkvílí, okolo tu pastýř šel, který v poušť tu až k té chvíli posud stezky nenašel. Volaly, by šel jen blíže, z bázně blíž on bál se jíti, nebo úžas, strachu tíže z nevědomosti se nítí. „Muži, lkáme, božím jmenem soucit ždáme, zachraň nás, stádům tvým ať vždy se dařídaří, ať se množí v každý čas! V letním vedru nikdy vody nemá chyběti jim jas, pažit lučin nemá slunce tobě zdeptat ani mráz! Ať tvé děti prospívají, v štěstí češ svůj bílý vlas, pojď a rozvaž naše ruce, pojď, nás osvobodiž v ráz! Nejsou ruce tvoje také, jak ty, jež svázaly nás!“ 216 Darmo hlas jich zaniká... Ve obleku poutníka, jak mu Cid to rozkázalrozkázal, čacký Ordoňo se bral, rychle obě odvázal, taje bol svůj nemalý; sotva že jej poznaly, s radostí jej objaly. S pláčem pravil: „Drahé tety, leccos nebe tají nám, příčinu však, jak se jeví, tu Bůh podržel si sám. Věřte, Cid tím vinen není, k tomu poradil mu král, ale za to máte otce, jenž vždy za čest vaši stál!“ Jak zřel nahé svoje tety, divoký jej schvátil vztek, jal si rváti vlasy svojesvoje, k nebi vydal hněvný skřek, jal se láti v hněvném stonu na hrabata z Carrionu: „Proč jste zrádci takou hanbu připravili dámám těm, dcerám otce takového za vše odplatily zlem? Plně pomstít zradu takou dovede Cid v hněvu svém!“ Na nosítka z větví dubu dámy potom uložil, pláštěm nahotu jich zastřelzastřel, 217 místo to pak opustil, vhodnější by hledal místo, kde by na noc líp je skryl, štěstí měl, že u rolníka dřív, jenž Cida pohostil ve svém domě, pro ně asyl bezpečný skryt vyprosil. Kde je nechal, tam je našel, s rolníkem se navrátil, v odlehlém jenž statku tiše obě dámy umístil! Rolník, žena jeho, děti, ve všem po vůli mu byli, Don Ordoňo pravil k dámám, když se trochu zotavily: „Odjedu do Valencie, rodičům bych zvěstoval, hanbu vaši, by Cid čacký moh to pomstít!“ A jel dál. Schválily to počínání a on na cestu se dal, dobře dny své cesty spočetspočet, k Valencii přiklusal, a pak hořce, hlasně lkaje před svým dobrým Cidem stál. Vyprávěl vše, co se stalo, slova nevynechal ani, rozmyslný Cid z Bivaru nepustil se v naříkání; nebo oplakat se nemá, pomsty co vzbuzuje plání. 218 Cida choť Jimena GomezGomez, jak to bolíbolí, ukázala, nebo z jejích očí brzy studnice se slzí stala. Statečný však, příliš soudný velmi potěšil ji Cid, a vším, co jí řekl v těchu, vrátil sílu jí a klid. Rychle svoje poslal posly ku královi Kastilskému, aby hanebný čin tento věrně oznámili jemu, aby dobyli mu práva, pomstou svou dát odvet všemu. Za dovolení též ždál, do Toleda by se bral, brzy kam měl přijít král. Krále, jak vše toto slyšel, veliký hněv uchvátil, na hrabata, strýce jejich, jenž vše to jim poradil, na Cidovy požadavky přistoup, vše mu dovolil, Cid pro svoje dcery poslal, kde je Ordoň opustil. 219

V.
Bol Jimeny a přísaha Cidova.
Když pak o samotě byli, Doňa Jimena tak kvílí: Jimena. Jak to možná, vám, že, pane, jejž se každý bojí v boji, pohana se taká stane, proti vám že dva tu stojí, zhanobí vás, nepřátel co se nezdařilo roji? Jen si rozmyslete sám, bez otce jsem k vůli vám, pro tu vaši žízeň pomsty tenkrát byla, je dnes klam? Na své dcery pomyslete, které jsem vám porodila, vydlužil jste si je někde, či já si je vypůjčila? Uvaž rozum to i cit, ztrestejte ty chlapce, smělý, kteří odvahu tu měli, dokažte jim, že jste Cid! Vytáčky ti najdou sobě, pro svou mrzkou zbabělost, cit když pro krev svou nemáte, mějte stud! Já řekla dost. Cid. Elviro, pusť meč můj, prosím odejdi i Doňa Sol, 220 nedržte tak ruce moje, Jimeno, můj nejitř bol! Zbořte hráze hněvu mému, ať se rozlije již kol! Jako stud mne dusí zle, przní všecky činy mé. Dcerám mým se mohlo stát falešných to od hrabat? Milovaným dcerám mým od psů těchto taký šprým? Psové vy, já dobrovolně za ženy vám dcery dal, nádherných co šatů, darů každý z vás z mé ruky vzal. Největší skvost, dva své meče, věnem jsem vám odevzdal. Dva tisíce maravedů záslib ten mne tenkrát stál, od Arabů řetězy, každý jako slunce plál, které po vyslancích svojích z Persie mi poslal král; bělouše jsem dal vám hřebce k službě, krásných kobyl čest, z Courtraye plášťplášť, který hebce sobolinou protkán jest. To mám za důvěru svoji, to mám od vás, hrabata? Ztýrané zpět pošlete je, to má být má odplata? Obnažená bílá těla, ruce pevně upoutané, kadeř vlasů zdivočelá, z těla krev jim hustě kane. U svatého Rybáře, 221 který v církvi naší vládne, v Cardeně chci přísahat, pomstít vaše dílo zrádné. V CarrionuCarrionu, ve Fromestě, v žádné vsi a žádném městě panství vašich, v Torquemadě pomstím se již vaší zradě, nesmí ve Valenzuele zůstat jedno hnízdo celé, kde by kámen na kameni zůstal při mém pustošení. Svědky dva mám, nebe věz! Antolinez, Pelaez! Hanbu tu mi odpykáte, kdo mne uzří, ten se třes, s rodem celým, v zášti svaté na svém právu stojím pevně, potrestám vás všecky hněvně. Slídičů však má král dosti, lapiti vás v síť a léč, plné právo až mi získázíská, teprv spočine můj meč!“ V Burgos jel, kde sídlil král, při svou by mu odevzdal. 222

VI.
Cid od krále spravedlnost žádá.
Poledne když na vteřinu, hodiny když dvanáct bily, z Leonu se všichni grandi k stolu krále shromáždili. Aj tu mezi dveřmi sálu Campeador čacký stojí, na smrt ubledlá tvář jeho, ale v plné stojí zbroji. Jeho hlas zní jak bouř hromu, v ucho krále dopadává: „S nebe žádám spravedlnostspravedlnost, jíž mi dopřát, král se vzdává!“ Úžas schvátí hodovníky, více netěší je kvas, přátele ty starost jímá, soky Cida chvátí žas. „Králi, žádám pomstu svoji, cesta k ní ač volna jest, zvykem mým jest, v krvi zrádců svoji že omývám čest! Maurští králi jsou mi bratry, slouží mi jak moji mani, sotva prápory mé uzří, chví se bázní polekáni. Zhanbeny jsou dcery moje, Doňa Elvira i Sol, 223 popřeš-li mi moje právo, sám svůj dovedu mstít bol. Syni jich to odpykají, odvetou zlou chci se mstít, nebo nemá žádný šlechtic krve svojí zrádcem být. Alfonse, cti hleďte mojí, Bůh ať o vaši dbá čest, zrádcům jestli uvěříte, krmě vaše – mor vám jest. Jestli já jsem urazil je, v poli stojím, bojovník! Mojí páži, meči mému vzešel pravý okamžik!“ Ukázal pak záda jemu. Od kvasu král rychle vstal, aby svolali se sněmy, v celý Leon rozkázal.