XIII. Pomsta za Cida.

XIII.
Pomsta za Cida.
V době též se i král loučí, z Toleda se Alfons loučí, aby jel do Carrionu; hrabata se nezjevila s reky Cida bojovati, který k souboji je vyzval pro hanu, na Cida dcerách doně Sol, doně Elvíře, kterou spáchali tak podle. Hanebnosť to beze jmena! Rytířů šest vedl s sebou z toho boje don Alfonso a s ním jeho zeť don Ramon, průvod který skytl jemujemu. A ti tři též, kteří zrádce udolat v tom boji měli. V Carrion jak dostali se, na rovině, jež tam byla, rozbít kázal stany jejich. Hrabata teď přišli k němu, s nimi strýc Suer Gonzales, který spískal tento úskok, příbuzní též s nimi byli a těch veliký byl počet. Ozbrojeni přišli všichni, v bohaté a pevné zbroji, spolu srozuměni všichni, jak by příležitost byla, Cida zápasníky pobít, 238 jakkoli by hodilo se dříve ještě, než boj vzplál by, jak jim právě vhod to bylo. Pravili pak toto králi: „Pane, v ruku tvou a milost z Bivaru rek odevzdal nás, proto prosíme, ó králi, nedopusť, by lstí neb klamem zálohou nás mohli zradit. Milostí má boží brzy pomstěn býti Campeador. V této při jsme všichni v právu, že Bůh pomůže nám jistě!“ „Nebojte se“,se,“ král jim pravil, „o to záhy postarám se!“ Na to rozhlásil hned rozkaz, který hlásal tato slova: „Kdo by zálohou neb klamem ohrožit chtěl lidi Cida, ztratiti má ihned hlavu, jako statky své i jmění!“ Sám pak dovedl je v pole, kde boj měl být vybojován. Mládci též a strýc jich s nimi na bojiště pospíšili, měli velký průvod s sebou, který rád je následoval. Hlasným slovem král poručil zvěstovati tato slova: „Infantové z Carrionu, ovšem raděj zřel bych zápas, 239 jenž zde má se odbývati, v Toledě, než na tom místě. Řekli jste však, tam že tolik nemáte po ruce zbranězbraně, a tak na vlastní vám půdě s ochotou svou vstříc vám jdu. V průvodu též s sebou vedu čacké reky Cidovy, za mou věrnost, za mou pravdu nasadili žití svoje. Tož vás zapřísahám oba, vás i ty, jež za vámi jdoujdou, boje toho řád i právo poctivě zde dodržeti. Ten, kdo nevzdá se těm řádům, životem to pykat bude, jak můj rozkaz, bez milosti rozsekán buď na kusy!“ Hrabata zle zarmoutilo všecko to, co král jim pravil, Colladu a Tizonu od pána si vyžadují, neb se na boj neodváží bez takových silných zbraní. Načež král dí: „Infantové, nelze připustiti, k tomu v Toledu jste měli o to hlásit se, zde není místa. Nikdo zakázat vám nesmí užívat nejlepších zbraní, vždyť jste silní, tělem statní, tož se dobře držte v boji!“ 240 Načež všech šest, jak se sluší, postaveno v zápasiště. Proti sobě vyjdou v zbroji, na znamení čekajíce, na hlavy si přilby vsadí, chopí štíty do svých paží, nasadí své ostré píky, bouří hřmí již do sebe. Bermudez tu FernanovoFernandovo Gonzaleza chytí kopí, toto protkne štít mu zcela, hruď však reka neporaní. Tento střetne prudce soka, zasadí mu prudkou ránu, oštěp tělem projede mu a již leží zkoupán v krvi. Se hřbetu hned svého koně musí sok se k zemi skácet, slabý padá, padá k zemi, sotva drží se v svém sedle. Oštěp odhodí Bermudez, Tizonu, meč, boje, tasí, Fernandu pak praví toto: „Umři zrádče!“ – leč Gonzales zná ten meč, jejž don Bermudez tasí naň, rek tento čacký, ale dřív než poraní jej, praví ve úzkosti smrtné k nepříteli: „Poražen jsem, do zajetí se vám vzdávám!“ 241 Martin Antolin de Burgos, s jiným postihnul se rekem, tasili hned meče, oba oštěpy když roztříštěny. Coladou tu, ostrým mečem, Antolin jej skoliti chce, na soka tu těžkou přilbu dopadnout má těžká rána, tak že chochol rozťat ve dví, tak že lebka rozpoltěna. Diego Gonzales zbledl, neměl péči, prchnout odtud, pouze řval a děsně vzlýkal nad tou ránou nehoráznou a kůň svrhl svého jezdce, jenž se vzpínal, za zábradlí. Jako Fernand, jeho bratr, musil přiznat: Poražen jsem! Nuňo Gustos, Suer Gonzales zuřivě se napadnuli, oba oštěp nesli silný dlouhý, těžký ku podivu. Ejhle, jak rek Nuňo Gustos rozštípený štít svůj nesl, že pod mohutnou tou ranou dobrá zbroj se tříštit musí, ocel pancířem až projde, ještě že neprošla hrudí. Nezachví se proto Gustos, nebo sedí pevně v sedle, 242 protkne štít jen svého soka takou ranou nečekanou, že lze vidět soka páží trčet zkrvácený oštěp. Gonzales tu k zemi padá, Nuňo Gustos oštěp vznáší, na hrdlo mu nasadí jej po druhé již, svému soku. „Pro Boha, ó neprobodni!“ hlasně jeho otec volá, „běda, syn můj podleh v boji, musí již již v smrti zblednout!“ Gustos ptá se svojích věrných: „Co zde platí slovo otce?“ „Neplatí,“ zní z úst všech, „nikdy, pokud sok se nevzdal sám!“ Suer Gonzales přijde k sobě, „Ano, přemožen jsem,“ praví! Od té doby ony oba za zrádce král považoval, strýce jako Gonzalesa, který tuto lest mu snoval. Uprchli hned z této země, více nebylo jich zříti, hlavy nikdy nepovznesli. Cidův lid k cti velké přišel, v slávě král jej doprovázel 243 na cestě do Valencie. Hojnými je dařil dary, s průvodem je poslal jistým ku pánovi jejich, Cidu, neb jej pánem uznávali.