VII. Mrtvý Cid a žid.

VII.
Mrtvý Cid a žid.
Ve Cardeně u San Pedra, na svých márách leží Cid, onen, křesťany ni Maury který nikdy nebyl zbit. V povel Alfonsa tu leží, před oltářem na márách, v zdobě práporů svých leží, jeden hedváb kol i nach. Obličej má nepřikrytý, slavná přísnost trůní v něm, jako čacký rek tu leží, bílý vous mu tváří lem. Tizona, meč jeho dobrý, po boku mu odpočívá, mrtvý nezdá se být, řek bys, živá krev mu v žílách splývá. Balsamován takto leží, v kostele tam sedm let, do Cardeny k poctě jeho ročně chodí celý svět. Mrtvolu chce každý vidět, lidu velké shromáždění venku čeká, u Rodriga při oltáři nikdo není. 266 Do kaple tu vstoupil žid, k tělu hrdiny se blíží, v duši svoji toto šepce, jak se v svoje dumy hříží. „Rodriga to mrtvola jest? Všemi slaven, kudy táhnul, pokud živ byl, nikdo z lidí za vousy jej nezatáhnul! Potahat chci jeho vous, ve pěstě jej chytím obě, v skutku, je-li mrtev, nedá líbit si to v svojí mdlobě; zříti chci, co udělá, nechť mne hrůza sklá v té době!“ A žid svoji ruku vztáh, aby vykonal, co chtěl, ale Tizonu, meč dobrý, Cid po svoji ruce měl, dřív než za vous zatahal jej, na píď tasil jej – ne dél. Děs a strach tu schvátil žida, jak to viděl, na zem pad, natáhl sese, jak byl dlouhý, děs jej schvátil odevšad. Do kostela kdož pak přišli, ležeti tam zřeli jej, stříkali, by k sobě přišelpřišel, vodu jemu v obličej. 267 A když navrátil se k žití, ptali se jej ze všech stran, jaký moh v tom důvod býti, že byl na znak takto sklán? A žid vypravoval davu všecko, co se stalo dřív, na kolena padli všichni zvěděvše ten velký div. Bohu všichni děkovali, že ochránil svého sluhu před hanbou, jíž ruka žida drzá svojí nad zásluhu chtěla zahanbit jej tak. Žid se nechal pokřtít pak, Diego Gil jeho jméno, u svatého Petra boží službě odsud posvěceno; jako dobrý křesťan žil, a tak dny své dokončil.