IV. Pomsta zeťů Cidových.

Jaroslav Vrchlický

IV.
Pomsta zeťů Cidových.
V tom jsou shodni oba bratři, Herman Diego i Fernand, Cida hodně uraziti; vymyslili hroznou zradu. Domů se hned navrátili, vyžádali svoje ženy, bez rozpaků Cid šlechetný dcery své jim vydal obě. Ale když jim vydával jeje, tuše špatné úmysly jich pravil: „Jenom pozor dejte, slušně s nimi zacházejte, jsou mé dcery, pozor velký, jež vám dal jsem za manželky.“ Opáčili páni znovu, vyhověli jeho slovu. Na koních již všichni sedí s rytíři Cid rovněž svými, nebo chtěl jim dáti průvod. Nivami a v zahrad tichu, 213 v dobré shodě jedou v smíchusmíchu, ušlechtilý Cid a milý provází je aspoň míli. Když však rozloučit se spěchal, slzy svoje téci nechal jak muž, jenž má podezření, zrada že tu v okamžení. Touha zlá jen rostla vícevíce, Ordoňa zavolal strýce, rozkázal mu, aby hbitě za dcerami dal se skrytěskrytě, přísný dohled aby měl, kam by výjezd hrabat spělspěl, nebo srdce to mu dělo, zlo že by je potkat mělo. S ženami hrabata jeli, na místech, kterými spěli, vzorně byli přivítáni, neb tam Cida byli mani. Den po dni tak s velkou pílí až do Tomes dorazili. V dubových tam lesů cloně veleli sestoupit s koně, jak to usmyšleno měli, druzi řekli, dál by jeli. Za vlas ženy uchytili, docela je obnažili, sem tam smýkali pak jimi křovinami přehustými, ostruhami bodali je, až krev jejich mech kol kryje, nestoudnými urážkami zahrnuli obě dámy, pak je v lese zanechalizanechali, s touto řečí v cval se dali: 214 „Bluďte tady ve dne, v noci! Na vašem to pomsta otci, nejste rovny nám, ať vítevíte, nám se k sňatkům nehodíte, dlužno hanbu odčinit, kterou udělal nám Cid, když lva štvala jeho zloba, aby usmrtil nás oba.“ Ku stromům je přivázali, dál se svojí cestou brali, až pak stihli svoje many. „Kde jsou dámy?“ ti se ptali,ptali. „Dobré jsme je do ochrany,ochrany,“ řekla hrabata, již„již dali.dali.“ Mukou utýrané paní začly v hrozném bolném štkání, ku nebesům naříkati, bolest svou jim zjevovati. „Jakými jste zrádci byli, co jste si to usmyslili! že jste nás, nás Cida dcery, vlékli v lesa úkryt šerý,šerý. Však on Cid čin pomstí jistě, který spáchán na tom místě!“ Takto žaluplně lkaly, nebe o spravednost ždaly v hlasném nářku, bolném stenu na hrabatech z Carrionu Doňy Sol a Elvíra, každá přivázaná k stromu; avšak vzdech jich umírá v houští hvozdů, skalných lomů, nikdo neodpoví jim, pouze echo hlasem mdlým. 215 Hanbu svou a potupení cítí víc než svoje rány, jsou-li ženy v hanbu dány, větší mukou smrt jim není. Ale spravedlnost s právem nad tím, jak se trudilytrudily, měly sílu, v lese tmavém zvěř že v soucit vzbudily. Co tak pláčí, co tak kvílíkvílí, okolo tu pastýř šel, který v poušť tu až k té chvíli posud stezky nenašel. Volaly, by šel jen blíže, z bázně blíž on bál se jíti, nebo úžas, strachu tíže z nevědomosti se nítí. „Muži, lkáme, božím jmenem soucit ždáme, zachraň nás, stádům tvým ať vždy se dařídaří, ať se množí v každý čas! V letním vedru nikdy vody nemá chyběti jim jas, pažit lučin nemá slunce tobě zdeptat ani mráz! Ať tvé děti prospívají, v štěstí češ svůj bílý vlas, pojď a rozvaž naše ruce, pojď, nás osvobodiž v ráz! Nejsou ruce tvoje také, jak ty, jež svázaly nás!“ 216 Darmo hlas jich zaniká... Ve obleku poutníka, jak mu Cid to rozkázalrozkázal, čacký Ordoňo se bral, rychle obě odvázal, taje bol svůj nemalý; sotva že jej poznaly, s radostí jej objaly. S pláčem pravil: „Drahé tety, leccos nebe tají nám, příčinu však, jak se jeví, tu Bůh podržel si sám. Věřte, Cid tím vinen není, k tomu poradil mu král, ale za to máte otce, jenž vždy za čest vaši stál!“ Jak zřel nahé svoje tety, divoký jej schvátil vztek, jal si rváti vlasy svojesvoje, k nebi vydal hněvný skřek, jal se láti v hněvném stonu na hrabata z Carrionu: „Proč jste zrádci takou hanbu připravili dámám těm, dcerám otce takového za vše odplatily zlem? Plně pomstít zradu takou dovede Cid v hněvu svém!“ Na nosítka z větví dubu dámy potom uložil, pláštěm nahotu jich zastřelzastřel, 217 místo to pak opustil, vhodnější by hledal místo, kde by na noc líp je skryl, štěstí měl, že u rolníka dřív, jenž Cida pohostil ve svém domě, pro ně asyl bezpečný skryt vyprosil. Kde je nechal, tam je našel, s rolníkem se navrátil, v odlehlém jenž statku tiše obě dámy umístil! Rolník, žena jeho, děti, ve všem po vůli mu byli, Don Ordoňo pravil k dámám, když se trochu zotavily: „Odjedu do Valencie, rodičům bych zvěstoval, hanbu vaši, by Cid čacký moh to pomstít!“ A jel dál. Schválily to počínání a on na cestu se dal, dobře dny své cesty spočetspočet, k Valencii přiklusal, a pak hořce, hlasně lkaje před svým dobrým Cidem stál. Vyprávěl vše, co se stalo, slova nevynechal ani, rozmyslný Cid z Bivaru nepustil se v naříkání; nebo oplakat se nemá, pomsty co vzbuzuje plání. 218 Cida choť Jimena GomezGomez, jak to bolíbolí, ukázala, nebo z jejích očí brzy studnice se slzí stala. Statečný však, příliš soudný velmi potěšil ji Cid, a vším, co jí řekl v těchu, vrátil sílu jí a klid. Rychle svoje poslal posly ku královi Kastilskému, aby hanebný čin tento věrně oznámili jemu, aby dobyli mu práva, pomstou svou dát odvet všemu. Za dovolení též ždál, do Toleda by se bral, brzy kam měl přijít král. Krále, jak vše toto slyšel, veliký hněv uchvátil, na hrabata, strýce jejich, jenž vše to jim poradil, na Cidovy požadavky přistoup, vše mu dovolil, Cid pro svoje dcery poslal, kde je Ordoň opustil. 219
Básně v knize Cid v zrcadle španělských romancí:
  1. I. Cid se obraně práva zaslibuje.
  2. II. Stisk ruky.
  3. III. Rozhodnutí Cidovo.
  4. IV. Cid pomstu vykoná.
  5. V. Hlava za hlavu.
  6. I. Nářek Jimeny.
  7. II. Cid králem vyzván, by se zodpovídal.
  8. III. Král Cida námluvčím.
  9. IV. Sňatek.
  10. V. Kvasy a šprýmy.
  11. I. Stesk Jimeny.
  12. II. Nový stesk Jimeny.
  13. III. Starosti Jimeny.
  14. IV. Odpověd krále.
  15. V. Jimena matkou.
  16. VI. Doňa Urraca.
  17. VII. Don Fernando.
  18. I. Cid u krále.
  19. II. Pět králův Maurských.
  20. III. Zjevení sv. Lazara.
  21. IV. Výzev k boji.
  22. V. Coimbra.
  23. VI. Setkání v lese.
  24. VII. Rodrigo Diaz, zván Cid.
  25. VIII. Daň.
  26. IX. Cid a papež.
  27. I. Spor v rodině královské.
  28. II. Hádka mezi bratry.
  29. III. Cid a doňa Urraca.
  30. IV. Zamora.
  31. V. Poselství.
  32. VI. Útěk a smíření.
  33. VII. Dva vítězi.
  34. VIII. Vražda.
  35. IX. Nářek vasalův.
  36. I. Po smrti Sanchově.
  37. II. Poslední zpověď.
  38. III. Vyzvání.
  39. IV. Pedro Arías.
  40. V. Otec.
  41. VI. Poslední průvod.
  42. VII. Odpověď Gonzala.
  43. VII. Souboj.
  44. IX. Don Alfonso.
  45. I. Přísaha.
  46. II. Poselství.
  47. III. Válečná porada.
  48. IV. Babieça.
  49. V. Sláva Cidova.
  50. VI. Král Bukar a Cid.
  51. VII. Dva meče.
  52. VIII. Testamentum militare.
  53. I. Hněv králův.
  54. II. Cid se loučí.
  55. III. Půjčka.
  56. IV. Alcocer.
  57. V. Cid Campeador.
  58. VI. Adofir de Mudafar.
  59. VII. Cid se loučí s Jimenou.
  60. VIII. Věštec.
  61. I. Obléhal tak Valencii
  62. II. „My dva budem jísti spolu
  63. III. Martin Pelaez se zarděl
  64. I. Příměří.
  65. II. Slyšení.
  66. III. Návrat z vyhnanství.
  67. Miramamolin.
  68. V. Vítězství.
  69. I. Zeťové.
  70. II. Lev.
  71. III. Cid zetě kárá.
  72. IV. Pomsta zeťů Cidových.
  73. V. Bol Jimeny a přísaha Cidova.
  74. VI. Cid od krále spravedlnost žádá.
  75. VII. Lavice maurská.
  76. VIII. Hněv Cidův.
  77. IX. Rozsudek.
  78. X. Vytáčky hrabat.
  79. XI. Tizona a Colada, meče Cidovy.
  80. XII. Konec sporu.
  81. XIII. Pomsta za Cida.
  82. XIV. Návrat bojovníků Cidových po vykonané pomstě.
  83. I. Sv. Petra zjevení.
  84. II. Závěť Cidova.
  85. III. Poslední chvíle.
  86. IV. Žal Jimeny.
  87. V. I mrtvý Cid boj vyhrává.
  88. VI. Pohřeb.
  89. VII. Mrtvý Cid a žid.
  90. VIII. Cida uctívání.
  91. IX. Cidův nápis náhrobní.