V tom jsou shodni oba bratři,
Herman Diego i Fernand,
Cida hodně uraziti;
vymyslili hroznou zradu.
Domů se hned navrátili,
vyžádali svoje ženy,
bez rozpaků Cid šlechetný
dcery své jim vydal obě.
Ale když jim vydával je,
tuše špatné úmysly jich
pravil: „Jenom pozor dejte,
slušně s nimi zacházejte,
jsou mé dcery, pozor velký,
jež vám dal jsem za manželky.“
Opáčili páni znovu,
vyhověli jeho slovu.
Na koních již všichni sedí
s rytíři Cid rovněž svými,
nebo chtěl jim dáti průvod.
Nivami a v zahrad tichu,
v dobré shodě jedou v smíchu,
ušlechtilý Cid a milý
provází je aspoň míli.
Když však rozloučit se spěchal,
slzy svoje téci nechal
jak muž, jenž má podezření,
zrada že tu v okamžení.
Touha zlá jen rostla více,
Ordoňa zavolal strýce,
rozkázal mu, aby hbitě
za dcerami dal se skrytě,
přísný dohled aby měl,
kam by výjezd hrabat spěl,
nebo srdce to mu dělo,
zlo že by je potkat mělo.
S ženami hrabata jeli,
na místech, kterými spěli,
vzorně byli přivítáni,
neb tam Cida byli mani.
Den po dni tak s velkou pílí
až do Tomes dorazili.
V dubových tam lesů cloně
veleli sestoupit s koně,
jak to usmyšleno měli,
druzi řekli, dál by jeli.
Za vlas ženy uchytili,
docela je obnažili,
sem tam smýkali pak jimi
křovinami přehustými,
ostruhami bodali je,
až krev jejich mech kol kryje,
nestoudnými urážkami
zahrnuli obě dámy,
pak je v lese zanechali,
s touto řečí v cval se dali:
„Bluďte tady ve dne, v noci!
Na vašem to pomsta otci,
nejste rovny nám, ať víte,
nám se k sňatkům nehodíte,
dlužno hanbu odčinit,
kterou udělal nám Cid,
když lva štvala jeho zloba,
aby usmrtil nás oba.“
Ku stromům je přivázali,
dál se svojí cestou brali,
až pak stihli svoje many.
„Kde jsou dámy?“ ti se ptali.
„Dobré jsme je do ochrany,“
řekla hrabata, „již dali.“
Mukou utýrané paní
začly v hrozném bolném štkání,
ku nebesům naříkati,
bolest svou jim zjevovati.
„Jakými jste zrádci byli,
co jste si to usmyslili!
že jste nás, nás Cida dcery,
vlékli v lesa úkryt šerý.
Však on Cid čin pomstí jistě,
který spáchán na tom místě!“
Takto žaluplně lkaly,
nebe o spravednost ždaly
v hlasném nářku, bolném stonu
na hrabatech z Carrionu
Doňy Sol a Elvíra,
každá přivázaná k stromu;
avšak vzdech jich umírá
v houští hvozdů, skalných lomů,
nikdo neodpoví jim,
pouze echo hlasem mdlým.
Hanbu svou a potupení
cítí víc než svoje rány,
jsou-li ženy v hanbu dány,
větší mukou smrt jim není.
Ale spravedlnost s právem
nad tím, jak se trudily,
měly sílu, v lese tmavém
zvěř že v soucit vzbudily.
Co tak pláčí, co tak kvílí,
okolo tu pastýř šel,
který v poušť tu až k té chvíli
posud stezky nenašel.
Volaly, by šel jen blíže,
z bázně blíž on bál se jíti,
nebo úžas, strachu tíže
z nevědomosti se nítí.
„Muži, lkáme, božím jmenem
soucit ždáme, zachraň nás,
stádům tvým ať vždy se daří,
ať se množí v každý čas!
V letním vedru nikdy vody
nemá chyběti jim jas,
pažit lučin nemá slunce
tobě zdeptat ani mráz!
Ať tvé děti prospívají,
v štěstí češ svůj bílý vlas,
pojď a rozvaž naše ruce,
pojď, nás osvobodiž v ráz!
Nejsou ruce tvoje také,
jak ty, jež svázaly nás!“
Darmo hlas jich zaniká...
Ve obleku poutníka,
jak mu Cid to rozkázal,
čacký Ordoňo se bral,
rychle obě odvázal,
taje bol svůj nemalý;
sotva že jej poznaly,
s radostí jej objaly.
S pláčem pravil: „Drahé tety,
leccos nebe tají nám,
příčinu však, jak se jeví,
tu Bůh podržel si sám.
Věřte, Cid tím vinen není,
k tomu poradil mu král,
ale za to máte otce,
jenž vždy za čest vaši stál!“
Jak zřel nahé svoje tety,
divoký jej schvátil vztek,
jal si rváti vlasy svoje,
k nebi vydal hněvný skřek,
jal se láti v hněvném stonu
na hrabata z Carrionu:
„Proč jste zrádci takou hanbu
připravili dámám těm,
dcerám otce takového
za vše odplatily zlem?
Plně pomstít zradu takou
dovede Cid v hněvu svém!“
Na nosítka z větví dubu
dámy potom uložil,
pláštěm nahotu jich zastřel,
místo to pak opustil,
vhodnější by hledal místo,
kde by na noc líp je skryl,
štěstí měl, že u rolníka
dřív, jenž Cida pohostil
ve svém domě, pro ně asyl
bezpečný skryt vyprosil.
Kde je nechal, tam je našel,
s rolníkem se navrátil,
v odlehlém jenž statku tiše
obě dámy umístil!
Rolník, žena jeho, děti,
ve všem po vůli mu byli,
Don Ordoňo pravil k dámám,
když se trochu zotavily:
„Odjedu do Valencie,
rodičům bych zvěstoval,
hanbu vaši, by Cid čacký
moh to pomstít!“ A jel dál.
Schválily to počínání
a on na cestu se dal,
dobře dny své cesty spočet,
k Valencii přiklusal,
a pak hořce, hlasně lkaje
před svým dobrým Cidem stál.
Vyprávěl vše, co se stalo,
slova nevynechal ani,
rozmyslný Cid z Bivaru
nepustil se v naříkání;
nebo oplakat se nemá,
pomsty co vzbuzuje plání.
Cida choť Jimena Gomez,
jak to bolí, ukázala,
nebo z jejích očí brzy
studnice se slzí stala.
Statečný však, příliš soudný
velmi potěšil ji Cid,
a vším, co jí řekl v těchu,
vrátil sílu jí a klid.
Rychle svoje poslal posly
ku královi Kastilskému,
aby hanebný čin tento
věrně oznámili jemu,
aby dobyli mu práva,
pomstou svou dát odvet všemu.
Za dovolení též ždál,
do Toleda by se bral,
brzy kam měl přijít král.
Krále, jak vše toto slyšel,
veliký hněv uchvátil,
na hrabata, strýce jejich,
jenž vše to jim poradil,
na Cidovy požadavky
přistoup, vše mu dovolil,
Cid pro svoje dcery poslal,
kde je Ordoň opustil.