II. Stisk ruky.

II.
Stisk ruky.
Diego Lainez v chmurné dumě nad pohanou svého domudomu, nad AbarkůAbarků, nad Iňigů bohatší jenž, starší k tomu; Znamenajeznamenaje sil že nemá pro vysoké svoje stáří, potupu že pomstít svoji nikdy se mu nepodaří; Nemohnemoh celé noci spáti, při kvasu též vesel býti, neosmělil se, zrak zvednout, ani z domu svého jíti, Aniani osloviti druhy, tak se zaryl do mlčení mysle, dechem hanby jeho že by byli uraženi. V boji s duší svou a v tísni o čest svoji ku prostředku odhodlal se sáhnout, který nezůstal mu bez výsledku. Povolal své syny k soběsobě, nepromluvil, nezastýsknul, ale řadou všem jim ruce, čacké, mladé ruce stisknul. 5 Ne by čáry chiromantů zbádal, jež snad v nich se kryjí, nebývaly tenkrát zvykem také čáry v Hispanii. Ne, však čest mu dala sílu, i přes šedivý vlas bílýbílý, i přes údů stuhlé svaly, i přes chladem spjaté žíly, Taktak jim pevně tisknul ruce, křikli všichni: „Zadrž, pane, usmrtíš nás! Rci, co žádáš? Co si přeješ? Hned se stane!“ Leč když k Rodrigovi přišel skoro s beznadějí v duši, ku cíli že svému dojde, kdy se nejméně to tuší, Ss planoucími zraky v ohni jako tigr z Hyrkanie pravil k němu tato slova, s odvahou v nichž vztek se kryje: „Pustiž, otče, v zlé té chvílichvíli, v zlé té chvíli ruce naše, nebýt otcem nám já slovy nepustil bych tě tak plaše. Spíše touto rukou svojí vyrval bych ti střeva z těla, ruka má byť místo nože nebo dýky tam vjet měla!“ 6 Zaplakal tu v plese stařecstařec, děl: „Ó synu duše mojí, vzteklost tvá mou vzteklost ničí! Nevole tvá žal můj hojí! Ten trysk hněvu, Roderigo, zjev zas v cti mé dobývání, ztracenou by pro vždy byla bez tvých vítězících zbraní. Urážku pak řek mu svoji, meč mu dal, jej žehnal v smutku, meč, jenž hraběte byl smrtí, vznik všech jeho velkých skutků.