VII. Souboj.

VII.
Souboj.
A již vychází ven branou, kterou z tábora se jede, hrabě Arrias Gonzalo, a své syny s sebou vede. Prvním ze všech on chce býti, řady, smrt nerozeznává, infantka donna Urraca od boje ho odvolává. 124 Pláčem svým jej odvolává rozházenou svojí kšticí: „Pro Boha, můj dobrý hrabě, prosím, nechte si jen říci. Do boje se nedávejte, nebo stár jste a sláb k tomu, bez ochrany nezanechte mne, i zboží mého domu. Dobře víte, že můj otec svěřil ochraně mne vaší, jak pak teprv teď, zlá bouře když se nad mou hlavou snáší!“ Sotva slyšel hrabě řeč tu, v hněvu vzplál, neb stál již v zbroji: „Táhnouti mne nechte, paní, vždyť jsem přece vyzván k boji. Musím boj ten vybojovat, víte, co se zradou zove“.zove.“ Vedle infantky však lkali hrabata i rytířové. Aby nechal toho boje, každý rád zaň los ten volí: sotva hrabě řeč tu slyšel, v nové zaplál u nevoli. Zavolal své čtyři syny, jednomu dal štít s vší zbraní, také dýku svou a koně, všem pak svoje požehnání. 125 Miloval jej nejvíc ze všech, proto všecko dal mu věnem, on z bran Zamoranských vytáh, Pedro Arías slul jmenem. S Ordonězem hned se srazil, se sokem i protivníkem. „Diego, vás ochraň pán Bůh, dej vám štěstí s vaším šikem. V zbroji, vítězství jež zvykla, zapuď od vás všecky zrádce, proč jsem přišel, dobře víte, a já pravím to vám krátce. Zamoru mám osvobodit, zvolen k tomu, nikdo jiný z podezření královraždy, z podezření také viny!“ Odpověděl Don Diego, pýchou jeho slovo vřelo: „Zrádci jste vy všichni, toto dokázat se dnes mi zchtělo!“ Od sebe se odvrátili, v poli místo vyvolili, na chrabrá pak prsa potom jednou ranou narazili. Z oštěpů roj třísek letí z divokého toho klání, neublížili však sobě, oba stejnou vládli zbraní. 126 Diego teď Aríase trefil celou silou hromu, celou přílbu rozpoltil mu a část mozku ještě k tomu. Raněn Arías se cítil, v srdci cítil stud a hoře, v hřívu zoufalstvím se chytil, za hřbet on se chytil oře. Zotavil se z mdloby svojí, Diega chtěl zachvátiti, ale zachvátil jen koně, neb krev, která se mu řítířítí, Obličejobličej mu zaplavila, mrtev s koně svého klesl; jak to viděl Don DiegoDiego, maršálskou hůl vzhůru vznesl. Obrácen k Zamoře volal: „Druhého sem pošli syna, Gonzalo, nebo tvůj první pod mým mečem uhasíná. Spočtěny jsou dnové jeho, došlo mety jeho mládí!“ – Druhý syn tu Aríasův, Don Diego zván, sem pádí. Utkati jej Don Diego ořem svým i zbraní spěchá, jako prvního i toho mrtvého hned v poli nechánechá. 127 Jak zří hrabě, že i druhý jeho syn v tom boji zmírá, třetího chce poslati tam, ač mu úzkost srdce svírá. Hořké slzy prolévaje, praví: „Jdi, můj milý synu, jako čacký rytíř jednej, povinnost co chce – jdi k zhynu! Jistě Bůh ti sešle pomoc, pravdu hájiti jdeš smělý, nevinnou spěj smrt pomstíti, kterou bratři tvojí mřeli.“ Fernando Arías třetí již se pustil ve závody, Diegovi uchystati mnoho zla chtěl, velké škody, Vv hněvu vztýčil svoji rukuruku, silnou dal mu těžkou ránu, zle jej ranil do ramene i do páže v levou stranu. Don Diego velkou silou mečem hlavu jemu schvátil, až i lebku poranil mu, za to Fernando mu splatil. Silnou ranou utkal oře, že Don Diego v tom klání hlavu ztratil, se svým koněm polem dal se v utíkání. 128 Zůstalo již při tom boji, mohly o tom vzniknout spory, z tábora zda zvítězili, čili oni ze Zámory. V nový zápas Don Diego byl by se dal bez prodlení, ale souboje však soudci nedali své dovolení.