Infantka Doňa Urraca
vypravila svoje posly
ku Alfonsu, bratru, s listy
do Toleda, ve paláci
maurském kde on zdržoval se.
Na lehké tu sedli koně,
lehkonohé, větroletné,
v chvatu, spěchu ve dne v noci
bez zastávky ujížděli.
Blíž Toleda přišli do vsi,
Olias ta slula jmenem,
ves ta hojně zalidněna
kdys, teď zpustošena byla.
Peranzurera tam našli,
rytíře to z hrdé šlechty,
k svobodě jenž svého krále
nejedenkrát šťastně přispěl
v zálohu infantky posly
vylákal, jim uříz hlavy,
psaní vzal jim, která nesli,
utek s nimi do Toleda,
nikdo nezřel tento skutek.
Tam šel ihned k Alfonsovi,
který nad všecky jej cenil,
vyprávěl mu, jeho bratr
jak byl zavražděn, král Sancho,
jak, by nabídli mu vínek,
přišli až sem vyslancové,
jak on v taji usmrtil je,
před pohanou by to ztajil.
Alfonso děl: „Neměj starost,
onomu to v čas již povím!“
Sotva odešel pak rytíř,
hned se vzchopil král Alfonso,
k Ali Maymonovi, králi,
Toleda, jež dobyl, zašel.
Tajně pověděl mu všecko,
co se stalo před nedávnem.
Byltě mužem Don Alfonso
obratným a důmyslným,
myslil si, že s jiné strany
kdyby o tom všem král zvěděl,
že by moh to mít mu za zlé,
což by proň zdroj škody bylo.
Odpověděl Ali Maymon,
jemuž řeč ta líbila se:
„Čestné slovo tobě dávám,
sám Bůh vnuknul tobě toto,
nebo na všech cestách mojích
číhají mé pluky jízdné,
u všech bran a na všech valech,
u všech průsmyků jsou stráží.
Na kusy bys rozsekán byl,
kdybysi chtěl uprchnouti,
ježto ale tak jsi věrný,
všecka odměna buď tobě!“
Usadili se kol stolu,
usedli před šachovnici,
Alfonso král hrál tak dobře,
že král třikrát zaplál hněvem,
třikrát řekl: „Táhni odtud,
z mého paláce již táhni!“
Spokojen tím Don Alfonso
do své vlasti navrátil se,
Peranzurez kráčel za ním
rád, že tak list obrátil se.
Provazy a lana vzali,
aby se zdí spustili se,
dole čekali již oři,
pode stráží věrných sluhů.
Hodina šla ku půlnoci,
v hlubém leželo vše spánku,
měsíc jen jim dával světlo,
i plášť ohvězděných nebes.
Do kláštera Augustina
kvapným jeli nyní klusem,
na břehu jenž leží Taja
ve úvalu bujných květů.
Nivou, hájem dále spěli,
dostali se na silnici,
by unikli nepříteli,
jeli v noci, jeli ve dne.
Král pak přišel do Zamory,
kterou obléhá lid jeho,
aniž by jej vasalové
pod přísahou uvítali.
Tu o smrti svého bratra
s Urracou Alfonso mluví,
tu se před ním zjeví rytíř,
který zván jest Cid Ruy Diaz.
Tento nikdy v nechtěl králi
zlíbat ruku milostivou,
pokud neseznal, že čista;
přísahat měl před oltářem,
že na smrti svého bratra
ani za mák vinen není.
Ale žádný z jeho manů
odvahy by míti nemoh,
o takou přísahu žádat,
jak to šlechetný Cid činil.
A král jemu odpověděl
tato slova přepamátná:
„Jaký důvod, jaký zločin
můž to být, ó vasalové,
ruku že mi nechce zlíbat
ze všech manů Roderigo?
Vždyť já ctil jej přede všemi,
jak mi rozkázal můj otec,
vždycky já ho vyznamenal
milostí svou přede všemi.“
Klidnou tváří Roderigo
Ruy Diaz mu odpovídá:
„Done Alfonse, můj králi,
vasaly jen přinutil jste,
ale viny podezření
ovládlo tu všechněch srdce,
že vy o té vraždě víte,
o bratrově vraždě v poli.
Každý ode mne kdo žádá
satrapem být nebo manem,
musí – volný jinak já jsem –
dobrým zaplatit mně žoldem,
ale otrokem být zrádců,
připustit se nikdy nedám!
Tož vám nutno přísahati,
jak si toho přejí všichni.“
Tento hovor Roderigův
zalíbil se velmi králi.
„Veškerých ctí Bůh vám popřej,
slávy i vysokých řádů,
jak zde vzývám svatou Pannu,
Syna božího jak vzývám,
ať již touže smrtí umru,
kterou zahynul Don Sancho,
mám-li díl na smrti bratra,
ať již v slovech, ať již v skutcích,
ač to – jak to všichni víte –
z mého trůnu on mne zahnal.
Na vás žádám, kortezové,
od přátel i od vasalů,
udejte mi, jak mám sebe
v případu tom očistiti!“
Vasalové, služebníci
tuto odpověď mu dali:
„Králi, dlužno přísahati
ve Burgosu svatých síních,
v kostele San Agueda,
tam, kde přísahá jen šlechta,
vy a dvanáct z šlechty vaší,
dvanáct vašich Toledanských.“ –
A král s tímto spokojený,
ihned přísahu chtěl složit.
A již ve Burgosu used
před posvátným, před oltářem
král a Rodrigo stál před ním,
knihu mešní držel v ruce,
evangelia kde psána,
krucifix kde vymalován.
Tímto zahovořil slovem,
tímto slovem zahovořil:
„Očistu by král zde složil,
sešli jste se všichni tady,
kdo z vás mohl míti podíl
na Sanchově děsném pádu,
byť by sám to byl Alfonso,
krutou bude ubit smrtí!“
Král děl na to „Amen! Amen!
prost a čist jsem toho všeho!“
A teď klíče všechněch hradů
vasalé mu odevzdali,
za pána jej vyvolivše
každý políbil mu ruku,
každý si jej zamiloval,
milostiv byl ku každému.