Vizte, vizte, jak odtamtud
Maur přijíždí po silnici,
v krátkých střemenech on jede,
na kobyle kaštanové.
Polobotky z marokinu,
ostruhy má celé zlaté,
před prsy štít maurský drží,
maurský oštěp třímá v ruce.
Volá, spatřiv Valencii:
„Zuřivý tě schvátiž plamen,
která maurská dřív jsi byla,
nežli křesťan tebe dobyl,
nesklame-li mne můj oštěp,
opět záhy maurskou budeš,
a psa toho, toho Cida,
za vous já již chytnu brzy,
doňu Jimenu, choť jeho
odvleku hned do zajetí,
doňa Urraca, dceř jeho,
milenkou mou musí býti
dlouho tak, až omrzí mne,
až ji v odkaz nechám druhům!“
Daleko tak nebyl Cid,
aby neslyšel to všecko:
„Pojď sem, drahá moje dcero,
Doňo Urraco, pojď rychle,
odlož šaty svoje všední,
oblec v sváteční se šaty,
syna čubky, toho Maura,
zadrž svojím rozhovorem,
než osedlám Babieçu
a než opásám se mečem!“
Ku oknu se postavila,
v kterém Maur když uviděl ji,
začli tento rozhovor:
„Ochraňuj tě Allah, paní,
Doňo Urraco, má paní.“
„Stejnou oplatiž vám mírou,
buďte mi zde pěkně vítán,
sedm roků tomu, králi,
sedm roků vás mám ráda.“
„Rovněž já též sedm roků
nosím vás v svém srdci, paní!
Ale buďte s bohem, paní,
milenko má, plná vděků,
přicházet již vidím Cida,
slyším dusot Babieçy.“
Kobyly trh uzdou, ve cval
pustila se Babieça,
a tu Cid děl k svému oři,
slyšte, co děl k oři svému:
„Musí puknouti ta matka,
jež nedoufá v syna svého!“
Sedmkrát na délku dřevce
přiblížil se ke kobyle,
ale tato byla hbitá,
uháněla jako vzteklá,
až ku řece dorazila,
na břehu kde visel člunek.
Zajásal tu divě pohan,
vida loďku na pobřeží,
houkl si na převozníka,
aby odvázal mu člunek.
Převozník tu jedním skokem
přichází již se svým veslem,
Maur již skočil do pramice,
nikdo jej víc nezadržel.
Sotva Maur se octnul v člunku,
dorazil Cid dobrý k vodě,
vida Maura v bezpečí,
skrušil hořem srdce svoje.
Oštěp svůj pak hodil za ním,
zavolal naň hlasně toto:
„Zdvihněte mi, milý zeti,
schovejte mi tento oštěp,
však již brzy přijde čas,
kdy oň požádám já vás!“