III.
Půjčka.
S Jimenou se v hovor dal
don Rodrigo de Bivar
o svém smutném osudu,
bez viny že vyhnán byl.
Tak poručil Alfons král
k závistníků radosti,
Kastilie jeden pláč,
že ji nechá sirotou.
Jmění svého větší díl
ve válkách Cid utratil,
na cestu, že neměl dost
na statcích i důchodech.
164
Pozval k sobě na oběd
židy dva a s nimi jed,
lichotil jim, domlouval,
tisíc zlatých půjčky ždal.
Děl, že zárukou jim dá
stříbra plné kufry dva,
jež si mohou podržet,
a do roku prodat hned,
kdyby neměl zpět vše dát,
úroky též mohou brát.
Dohodli se, Cid byl rád,
kufry dva jim doručil,
jež byl pískem naplnil,
židé za ty truhlice
dali hned dva tisíce.
„Ó ty bído proklatá,
co jen srdce nutí ctná,
jen se zbavit tenat tvých,
tisíc tropit skutků zlých!
Alfonse, můj vladaři,
zrádcům sluch svůj lehko dáš,
věrným mužům statečným
sluch i palác zavíráš.“
„V Burgos zítra odtáhnu,
malý tam si koupím hrad,
blízko hranic, s mužstvem svým
kde bych mohl prodlévat.
Ale hrdá jest má druž,
k obraně již svojí mám,
čtyři valné díly světa
ty jsou příliš úzké nám.
Prápory mé mají vlát
každou světa na stranu,
165
hlásajíce, že chci přát
uraženým ochranu.
Že chci jmeno zachovat
vlasti své zde napořád,
má se zem, kterou zde získám,
nová Kastilie zvát!“