„My dva budem jísti spolu
u jednoho jísti stolu,
nejde na mysl mi hned,
se slavnými byste jed,
kteří tuhém ve zápolu
dobyli své místo mečem.
Budiž konec dalším řečem.
Budete jíst z mojí mísy,
ať se rovné s rovným mísí,
prostý jsem, tož, ví to nebe,
chci vás míti vedle sebe;
Ti, již bojovali kdysi
s Alvarem, si vydobili
místo, kde se nyní sílí.
My dřív v řeže vlnobití
musíme své skvrny smýti,
jichž rez na čest naši pad,
duši, život rádi dát,
hanebné vést bude žití,
byť měl Španěl statky všecky,
kdo se v boji choval dětsky.
Pomyslete na ty skutky,
na ty boje, na ty půtky,
jež sved’ Pedro Bermudez;
každá rána byla řez,
každá Maurů tuhé důtky.
Maur se nesmí jemu smáti,
hleďme tak se zachovati.
Dělat, povinnost co káže,
to nás z viny nerozváže,
sotva možný blud tam jest,
povinností kde jest čest,
jak je možno, Cid se táže,
muž, který chce šlechtic slouti,
by moh z boje uprchnouti?
Hanbu tu vy necítíte?
Kdo jste? Odkud přicházíte?
Zůstat mrtvým na bojišti
bylo by ctí vaší příští!
Od stolu jsem vstal, jak víte,
nemoh sousto do úst vzíti,
jak mně mohlo k duhu jíti?
Viděl vás. – Ó nemyslete...
počkejte, mně neprchnete...
kdyby prch jste, moje čest
jako vaše ve psí jest,
tím svou hanbu nesmyjete...
Maurů dav byl k nezdolání?
O tom nechci slyšet ani!
Vstupte v nějaký řád mnichů
a tam služte Bohu v tichu,
válkou vy jej nepoctíte,
vedle mne stát v řeži lité
strach by z vás snad, z vašich hříchů
skvrnu aspoň zapudilo,
vinu vaši snad by krylo.
Odpoledne v řež zas jděte,
vidět chci, co unesete,
zda spíš čackých reků hanu,
či smrt v poli, vzdálen stanů.
Mne tam svědkem naleznete,
dívat chci se na to směle,
máte-li cit pro čest v těle.
Martine, tím dost je, vězte,
beze mne vy sám tu jezte,
dřív čest dlužno získat sobě,
již jsem dopřál vám v té době,
následky ty sám si neste!“
Řka to, Cid zmlk jako pěna...
Večeře již ukončena.
Kázal po tom v trouby douti,
k boji pluky dál se hnouti,
by se s Maury Valencie
střetly šiky Asturie,
boj by mohl zaplanouti,
tak že novým vztekem svěží
utkali se v nové řeži.