III.
Návrat z vyhnanství.
Vítězný se vrací Cid
v Cardeňu k svatému Petru
z válek, které slavně vedl
s Maury ve Valencii.
Břeskný pozounů zní hlas,
hlásající, že se vrací,
ale nad vše slyšeti jest
Babieçy plesný řeht.
Mnich i opat vyšli z bran,
přivítat jej, pějí žalmy,
blahopřejí všichni Cidu,
který s koně sestoupil.
Dříve nežli vkročil v chrám,
do ruky vzal prápor svatý,
a tak začal hovořiti,
ztichla vřava lidu v ráz.
„Vyhnanec já země své,
svatý chráme, odsud vyšel;
bych tě navštivil, se vracím,
cizinou byv uvítán.
Alfonso král vyhnal mnemne,
v svaté Gadey že chrámu
nutil jsem jej přisahati
přísnějipřísněji, než on sám chtěl.
195
Lidu zákon velel tak,
já jej v ničem nepřekročil,
já jen jako věrný vasal
krále chtěl jsem očistit.
Kastilčané závistní!
Špatnou odměnu mám od vás,
za obranu mého meče,
který zvětšil vaši říš!
Vizte, zde přináším vám
novou říš a tisíc hranic,
rád vám svoje statky dávám,
ze svých vyžente mne hned!
Cizím mohl bych je dát,
mrzkého však toho skutku
nejsem schopen Roderigo
z Bivaru, Cid, Kastilčan.“
IVIV.