III. Cid zetě kárá.

III.
Cid zetě kárá.
„Že jsem, zeti moji, musil také skutky viděti, z kterých i mně velká škoda, mrzutost jde v zápětí! To že svatební jsou šaty? nechtěl by je ani čert! Jaká bázeň dohnala vás na nejapný taký žert? Proč jste oba uprchnuli? Což já nestál vedle vás? Nemohli jste klidně vyčkat, o mé dcery zněl váš hlas. U krále zněl, neb vy oba za co měli jste se jen? Já vám nedal rád své dcery, králi byl jen poslušen. Což jste vy mi, ženichové, k mého stáří ochraně? slibujte mi krásné stáří ve mrzkých žen pohaně! Ale nechci mluvit dále na to, co se stalo, zřím, bolest zmoci nedovedu, když jen o tom přemýšlím?“ 212 Vyslovil Cid tato slova k oběma jen, jak to moh, vida před lvem bratří oba v postrachu že vzali roh. Hrabata tím rozmrzelí na Cida víc zanevřeli.