IX.
Rozsudek.
Kterak seděli tu v radě,
král tu ku své druži děl:
„Rytířové, mladí páni,
chci, by každý oněměl!
Cide, řek jste jejich vinuvinu,
lze-li, ať se hájí jen,
právo musí rozhodnouti
a vy musíte být mstěn.
Alkadů šest volím tady
z domu svého, z rady své,
ať na písmo přísahají
obou stran v té zuřivé
půtce všecko vyslyšetvyslyšet,
a když vědí, soudit hned
bez bázně, bez přízně, tlaku,
k čemu povinnost je zve.“
Na ta slova Cid již vstal,
bez okolku meče vzal,
Tizonu i Coladu
v této hanby náhradu.
Na hrabata patřil král,
velmi si on pozor dal,
co by řekli, ani slůvka
v čest svou nikdo nezadal.
Bez prodlení propustiti,
nechť se každý soudcem zvalzval,
230
z bázně jednoho zde není,
který by se králi vzdal.
„Nevzdělanci, král tu zvolal,
čas je, pánům vzdát je dáldál,
víc by zasloužil jich sobě,
statečnější moh být čin,
lépe byl by vyrovnal vše
marokánský mouřenín.“
Meče sotva dostal v pěst,
dva tisíce hříven jest,
k tomu i klenoty všecky,
jež dal sňatku na počest.
Všichni soudci rozsoudili,
svorní, shodní při tom byli,
k úsudku se odvážili,
aby Cidu celou částku
v hotovosti vyplatili.