IV.
Žal Jimeny.
Smutné pohřbu povinnosti
za Rodriga ze Bivaru
slaví u svatého Petra
v Cardeně doňa Jimena.
S dcerami je slaví, které
královny jsou vůlí boží,
za hanbu nezaslouženou
aby odškodněny byly.
V rakev položila tělo
tmavší nežli její naděj,
plačíc pravila pak k němuněmu,
jakoby byl živý ještě:
„Ó ty hradbo křesťanstva,
na zem paprsku ty nebes,
Maurstva všeho biči zlý,
obranče ty pravé víry!
Což dnes více nejsi tím,
přátelé jejž zlomyslní
oddaliti chtěli dvoru,
jenž jsi nikdy neutíkal?
Nejsi ten, jenž vypovězen
řečmi podlých pochlebníkůpochlebníků,
tisíc hradů svému králikráli,
tísíctisíc jemu hranic dobyl?
Nejsi ten, jenž Valencii
podmanil si slavné město,
257
bezduchý, jenž nad tisíci
zvítězil jsi v šesti bitvách?
Ó ty hořká samoto!
Kterak učíš v utrpení
proti všemu právu krutě
takou ztrátu snášeti!“
A ta matka ušlechtilá
nemohla prý odjít odtud,
do mdloby bez síly padla,
jak by byla mrtva též!