Krajina.
Stráň byla dlouhá, pustá, kamenitá.
Kol kráčel jsem, v tom úžlabina skrytá
mi zjevila se, dole třešně byly,
a každý strom plál v květech celý bílý,
až radost duši a ples zbouzel oku.
I musil jsem se zastaviti v kroku
a dlouho patřit na ty stromy zkvětlé;
mně zdálo se, že dlouhé pruhy světlé
a vůně moře vylévají kolem
nad pískem, štěrkem a nad prázdným polem.
I myslil jsem: Ten kout je vždycky pustý:
ať pere slunce tam, krov listí hustý
v žár léta chudá, schnoucí třešně nemá,
bez písně ptačí vždy ta stráň je němá,
ať v jeseni, ať v zimě, smutná bývá.
Jen na jaře květ s chudých třešní kývá
a stráň se směje, nezříš její kámen,
ni nudu její, ani slunce plamen,
zříš pouze třešně v stříbra hávu kvésti.
Tak v mnohé srdce na chvíli jen štěstí,
báj lásky, vpadne a tvář méně krásná
plá v sličném jasu, je-li duše šťastna.
7