Pláně.
Ó dlouhé pláně lnoucí ku obzoru,
jak miluju vás! Rád ze stínu borů
se vracím ve váš rozhled velkolepý!
Ať loukou jste, ať lady, polem, stepí,
ať travou jen se zdobíte neb klasy,
ať skotu nebo cvrčků zníte hlasy,
ať rolník po vás kráčí za svým rádlem,
ať šumař s písní, v podjeseně zvadlém
ať hávu pestře pyšníte se světu,
ať v sítí žába, včela spí vám v květu,
ať v mračnech přes vás žalné vichry kvílí,
ať zastře sněhu šat vás dlouhý, bílý,
vždy miluju vás, dlouhé pláně táhlé.
Vždy krůpěj rosy duši mojí sprahlé
dá tento prostor, tato dálka valná.
Cos duše tuší za vámi, a palná
zas otázka zní myslitele nitrem:
kdy zaskvíte se, pláně, lidstva jitrem,
co vpíše člověk, který stále hledá
a stokrát svůj zas těžký balvan zvedá,
vámvám, pláně, jež jste země velkou skrání,
zda krví kletbu, klasy požehnání?
14