Večerní jízda.
Rád lesy jezdívám, když večer do krajiny
se dívá větvemi, když dlouhé noční stíny
posýlá v údolí jak černé ptáky s hor,
přes bílou silnici když tmavé pruhy hází
a láká z duše sny a hnědé srny z mlází
a první hvězdu na obzor.
Ve bílých kotoučích se pára z lučin zvedá,
ve sterých záhybech na čela vrchů sedá
a zbytkem červánků se jemně rumění;
juž hvězda za hvězdou se míhá tichým třpytem,
jak malých jisker déšť, jež koně pod kopytem
zaplály v křemeni.
Slyš! lesy z hluboka jak sobě oddechnuly!
Nad srázy ve výši se černé sosny hnuly,
a první bludička v kmen padla zdoutnalý;
juž z roklin vstává tma, nejdřív se v skalách skrývá,
tu táhne údolím, teď z keřů se juž dívá,
a brzy všecko zahalí.
Tu náhle vesnice se kmitla za skal bokem;
ty uzdu popustíš a kůň jde volným krokem,
a krajem klekání juž zní a shasíná!
Ó čarovný ten zvuk jak balsám v duši kane,
kde shasne v srdci tvém, tam upomínka vzplane
a těšit začíná!
15
Teď rychle vesnicí! Kdes v oknech světla hoří
a stíny, postavy se kolem z mlhy noří,
pod stromy, u dveří, slyš hovor, píseň, smích.
Hle, chatrč poslední – pod skalou hřbitov malý,
tam tisíc životů se v stíny hrobů halí,
a hroby v stíny křížů svých.
A zase luhy jen, a stráně, lesy, pole...
Jak starci v poradě tu chlumy sedí v kole –
teď z dálky hučí jez – juž jedeš po hrázi,
tvou jízdou zbuzeny se rozhoupaly vlny,
a tichým klepáním jich hovor tajuplný
mlýn z olšin provází.
Červánků purpurem teď zaplál obzor celý,
a jeho záplavou se obláčkové chvěli
jak vlny stříbrné, jak růže z opálu,
jak stádo labutí, jež modrým nebem pluje...
Z nich měsíc v ouplňku nad hory vystupuje
v své tiché kráse pomalu.
Juž nebem kráčí sám... Ó noci čarosnivá!
Třpyt rosy po trávě, luk vůně opojivá,
hvězd záře míhavá i tichý, spící strom,
vše mluví k duši mé: Jen výš perutí smělou,
buď orlem ve vzduchu, buď na květině včelou
a perlou v moři tom!
16