Večerní jízda.

Večerní jízda.
Rád lesy jezdívám, když večer do krajiny se dívá větvemi, když dlouhé noční stíny posýlá v údolí jak černé ptáky s hor, přes bílou silnici když tmavé pruhy hází a láká z duše sny a hnědé srny z mlází a první hvězdu na obzor. Ve bílých kotoučích se pára z lučin zvedá, ve sterých záhybech na čela vrchů sedá a zbytkem červánků se jemně rumění; juž hvězda za hvězdou se míhá tichým třpytem, jak malých jisker déšť, jež koně pod kopytem zaplály v křemeni. Slyš! lesy z hluboka jak sobě oddechnuly! Nad srázy ve výši se černé sosny hnuly, a první bludička v kmen padla zdoutnalý; juž z roklin vstává tma, nejdřív se v skalách skrývá, tu táhne údolím, teď z keřů se juž dívá, a brzy všecko zahalí. Tu náhle vesnice se kmitla za skal bokem; ty uzdu popustíš a kůň jde volným krokem, a krajem klekání juž zní a shasíná! Ó čarovný ten zvuk jak balsám v duši kane, kde shasne v srdci tvém, tam upomínka vzplane a těšit začíná! 15 Teď rychle vesnicí! Kdes v oknech světla hoří a stíny, postavy se kolem z mlhy noří, pod stromy, u dveří, slyš hovor, píseň, smích. Hle, chatrč poslední – pod skalou hřbitov malý, tam tisíc životů se v stíny hrobů halí, a hroby v stíny křížů svých. A zase luhy jen, a stráně, lesy, pole... Jak starci v poradě tu chlumy sedí v kole – teď z dálky hučí jez – juž jedeš po hrázi, tvou jízdou zbuzeny se rozhoupaly vlny, a tichým klepáním jich hovor tajuplný mlýn z olšin provází. Červánků purpurem teď zaplál obzor celý, a jeho záplavou se obláčkové chvěli jak vlny stříbrné, jak růže z opálu, jak stádo labutí, jež modrým nebem pluje... Z nich měsíc v ouplňku nad hory vystupuje v své tiché kráse pomalu. Juž nebem kráčí sám... Ó noci čarosnivá! Třpyt rosy po trávě, luk vůně opojivá, hvězd záře míhavá i tichý, spící strom, vše mluví k duši mé: Jen výš perutí smělou, buď orlem ve vzduchu, buď na květině včelou a perlou v moři tom! 16