Šumavské motivy.

Šumavské motivy.
I. I.
O hrobu přemítášpřemítáš, ó duše snivá! A jeho taj se tady na tě dívá: Viz, poražený kmen a ztrouchnivělý jak rozpadá se v tříšť a plíseň, trávy však s něho kývá se klas zelenavý a hedbávný mech zahalil jej celý. Jest deštěm, vichrem, sněhem zhněten, zmořen; leč v jeho trhlinu se chytil kořen a mladé smrčí z něho vzrůstá, a houba pod ním, pták se nad ním kreje a dolů s něho malina se směje, svým nachem svěžím dráždí ústa. 23 Tak tobě stane se. Jeť živoť věčný! Jak v propast patřím v přechod nekonečný, jímž vesmír znova zrozen bují stále; v těch atomech, jež spjaty hrobu strží, se minulého žití záchvěv zdrží, kde přestal jsem, pět, myslit bude dále. II. II.
Kam jen se rozhlédneš po černém lese, každý list bázní se tajemnou třese. Kam jen v mech u cesty noha tvá vstoupí, obrázky, kříže a božích muk sloupy. Cítíš, jak znamenal v skále i klestu lid náš svou dlouhou, křížovou cestu. III. III.
Jak peruť anděla mha letí přede mnou. Co asi ukrývá rouškou svou tajemnou? Nyní trhá se, dělí – Kam vrhlo slunce své topasy perlící, vidím luh čarovný, svěží a zářící, v zlatě stopený celý. Dále jdu mlhou zas a musím mysliti na krátké blaho, jež okamžik zachytí, na sny, přeludy mládí; 24 léta jdou myslí mou jak mračen vichřice, a v strži pode mnou vzedmutá bystřice hřímá, vzteká se, pádí... IV. IV.
Jak zlatá záře vedle stínu jdeš se mnou, jak měsíc stoupá na mýtinu v noc temnou, jak bílý holub černem hvozdu, jak v supů skřeky píseň drozdů jdeš se mnou! A smutné lesy ty a nivy se smějí, jak v slunci na tvůj pohled snivý se chvějí, a myšlénky mé, sny a dumy zas do růžova, jak les šumí, se smějí! V. V.
Den veselý je, všude plno zlata, pták, včela, motýl na výsluní chvátá; kol jedle, duby, břízy, habry, buky se usmívají, jasnější má zvuky dnes bystřina, jež letí přes kamení; mech svěžejší jest, v sladším ozáření plá malina a pařez strouchnivělý se míhá v slunci jako stříbro celý, 25 a jezero, jež ve skal klínu zeje, kam stínů deště každá haluz schvěje, má na hladině samé jiskry třpytné. Vše píseň jest, co běží i co lítne, pták, jenž se vznáší, i kmen, který padá. A přece tajuplný smutek vkrádá se v tento ples. Zde veselost je těsná, ten prales kol se nechce zbudit ze sna, jest plný záře, zdrojů, zvučný, svěží, a hluboký přec na něm smutek leží. VI. VI.
Pták pravil nade mnou: „Svou písní tajemnou dím zřetelně ti dost, zde nejsi víc než host!“ Strom pravil: „Dál jdi, dál přes klest a kolem skal, dál stínem jdi i v jas, leč vrátíš-li se zas?“ A vedle horský proud mi děl: „Nesnesu pout, ty i mou velebou je vlíkáš za sebou!“ 26 A vzdychnul celý les. Mne schvátil tajný děs, já cítil, pravdu v tom má ptáče, proud i strom. VII. VII.
Jsou chvíle, příroda kdy náhle strne; tlum stínů, které nevidíš, se shrne jí přes čelo,čelo jak závoj smutku těsný, zem dutě zní jak hrob, když kráčíš po ní, jak svadlé věnce hřbitovníhřbitovní, tak voní v tvých rukou sladké kvítí vesny. Kraj milý, známý náhle dýše děsem. Kdos vedle tebe kvačí tmavým lesem. Tvé srdce ptá se: Co se státi může? Kmen břízy chví se a kmen buku stená, a příroda jest jako mrtvá žena, jíž s vlasů spadly všecky růže. Snad tuší zmar a zhoubu doby příští? Přec v stromech živá míza dál se prýští, pták písně má, proč nemůže však pěti? Nás v středu plesu strach uchvátí němý. Ó příbuzenství, jež nás vážeš k zemi, ó stromů záchvěvy! ó šero snětí! 27 VIII. VIII.
Den mladý mlhy záclonou na lesnaté svahy se dívá, kol mechy v perlách div netonou, pták v hloubi hvozdů zpívá, mé srdce v divém tlukotu jásá, jakoby bylo tu doma od jakživa. Za křídlem ptáka chtělo by v let do vzduchu až nad hor lemy, však zvonce bravu po stráních zpět táhnou je, lákají k zemi; pták zpívá, šumí strom, ó srdce, v sporu tom kam dřív s perutěmi? IX. IX.
Bouř dozněla, a jako v chvílích ranních se nesou páry po zperlených stráních, jdou v bílých sloupech a mají lem zlatý, že ptáš se, zda to andělů jsou šaty. Květ nezachvěl se ani, kudy táhly, luh mizí pod nimi jak neobsáhlý, i vůni cítíš – květ však ztajen zraku, a ptáka slyšíš – kdesi na oblaku. Kol páry moře. – Co jest za ní asi? stráň bříz a buků smaragdové krásy, pláň rybníka, jež v lekníny se skryla, mlýn v olších, ořeším snad stezka bílá? 28 Kol páry moře, a tvé srdce slouchá, zní srdce božího tluk z toho roucha? Jen ticho, ticho. Páry, visiony, čím jsou ty vaše řásné, bílé clony? Jak v noci sen přes lidskou duši kráčí váš tlum, vír duchů, přes trávu se vláčí; jste v skutku země sny? Tak věštcům kdysi jste plály v pouštích, nových světů rysy ti ve vás tušili a božství zřídla rty vlažila jim, cherubinů křídla pak slyšeli kol hlavy v dál se nésti. Ó páry! přeludy! ó lidské štěstí!