Samotář.

Samotář.
I myslil často, lidské štěstí, ptáče, zas k jeho římse že se navrátí, jen třeba zbudit srdce, toho spáče, a krásných očí jen se zeptati; a jde a hledá, skráň jeho touhou bledá, noc láká jej; však den, který se zvedá, zas vše mu vyvrátí. A sedí zase v středu milých knih, a šeptá polo nahlas nápěv známý. Ty čtyry úzké zdi! Cos mluví z nich, jen tady mír a venku samé klamy! To sen byl, jenž se mih’, to dostačí žít svými myšlénkami. Však touha ta se nedá odbyti, než pomyslí si, juž se vyřítí, a on zas prchá štvaný a hledá, hledá, hledá na vše strany a vše zas znova stokrát procítí, a zdá se mu, že život žert je planý, že líp je nežiti! 64 A uzamkne se na den celičký, a s pláčem vytáhne ze staré skříně ty atlasové bílé střevíčky, jež tenkrát měla, když na jejím klíně se zbudil ze sna, jenž prch na věky! Zas pláče bezděky a líbá myrtu, stužky, vínek vlasů. Ó smutné zbytky dávných, krásných časů, z vás nejlíp cítí, že do opravdy v žití lze pouze jednou milovat a jednou šťastným býti! 65