Z cest.

Z cest.
V dnech mládí – hezká tomu řada let, čínského básníka jsem píseň čet’: Jak v krčmě ležel kdesi vzdálen svých, a měsíc na podlaze sníh a sníh. A v jizbě, v které ležel, ani ruch, jen vedle něho měsíčný ten pruh. A ticho, ticho, strašné ticho kol, a srdce básníka jal divý bol. – Po letech v cizině jsem ležel kdes na tvrdém loži, v okně dřímal les. Tu náhle měsíc oknem v jizbu sjel; na čínskou píseň já se rozpomněl. Cit samoty mne strašný zatopil, já hloubku oné písně pochopil. Zde rovněž v krčmě sám a vzdálen svých, a měsíc na podlaze sníh a sníh. 115 A venku, v domě, v jizbě ani ruch, jen vedle mne spal týž měsíčný pruh. I myslil jsem v týž vnořen bílý svit, jak různé duchy jeden pojí cit. Přes moře, hory, města, pouští lem, jak chápají se duše na vzájem. Ba, jistě mrtev čínský básník již. Co z toho? Mne tu jala stejná tíž. A stejný žal mi slzou v oku trysk’, a já mu v duchu pevně ruku tisk’. 116