Svým snům.

Svým snům.
Bojím se o vás, moji snové zlatí, jak nejdražšímu měl bych s bohem dáti, v hrob svého štěstí hodit hrstku hlíny a v sklonu žití začít život jiný. Bojím se o vás, vy jste květy bílé, jež mojí lásky vzrostly na mohyle, dech vůně vaší – to má duše mladá, a rosa – slza, jež se v oko vkrádá. Bojím se o vás, plaché holubice, že nad můj krb se nesletnete více, že z ruky mé, když půlnoc zemi skryjeskryje, brát nebudete zrnka poesie. Vy nevíte, jak bojím se té ztráty, bych měl vám s křídel setříti pel zlatý, že znaveny z mé duše suchoparu vy prchly byste k šťastnějšímu jaru. Kdo vystříbří pak jizbu moji chudou? Čí úsměvy mne z rána vítat budou? Kdo ve dny dětství zkolébá mne znova, když ne váš let a peruť andělova? [111] Ó zůstaňte juž se mnou život celý! vy s písní skřivánka, vy s medem včely, vy s lístky růže, vy s pohádkou dětí, vy s luny svitem i s olivy snětí! Ať neskloním víc hlavu k srdci ženy, ať životem jdu k smrti opuštěný, ať věnců mojich květy bouře sklátí! – Jen vy zůstaňte, moji snové zlatí! §112