Svým snům.
Bojím se o vás, moji snové zlatí,
jak nejdražšímu měl bych s bohem dáti,
v hrob svého štěstí hodit hrstku hlíny
a v sklonu žití začít život jiný.
Bojím se o vás, vy jste květy bílé,
jež mojí lásky vzrostly na mohyle,
dech vůně vaší – to má duše mladá,
a rosa – slza, jež se v oko vkrádá.
Bojím se o vás, plaché holubice,
že nad můj krb se nesletnete více,
že z ruky mé, když půlnoc zemi skryjeskryje,
brát nebudete zrnka poesie.
Vy nevíte, jak bojím se té ztráty,
bych měl vám s křídel setříti pel zlatý,
že znaveny z mé duše suchoparu
vy prchly byste k šťastnějšímu jaru.
Kdo vystříbří pak jizbu moji chudou?
Čí úsměvy mne z rána vítat budou?
Kdo ve dny dětství zkolébá mne znova,
když ne váš let a peruť andělova?
[111]
Ó zůstaňte juž se mnou život celý!
vy s písní skřivánka, vy s medem včely,
vy s lístky růže, vy s pohádkou dětí,
vy s luny svitem i s olivy snětí!
Ať neskloním víc hlavu k srdci ženy,
ať životem jdu k smrti opuštěný,
ať věnců mojich květy bouře sklátí! –
Jen vy zůstaňte, moji snové zlatí!
§112