Hovor s duší.

Hovor s duší.
Má duše, hádejhádej, čím jsi byla, než přišlas v tělo moje, jeť věčná ve přírodě síla, jsou věčné žití zdroje! Snad slzičky květ na vyprahlé stráni, jenž otevírá kalich v době ranní a světlo hledal, avšak příliš záhy své rosné zbaven vláhy se unavený schoulil v umírání? Máš pravdu, duše, tak, vždyť posud snivý zrak teď ještě za světlem se hrouží, a po něm umírá a po něm touží. 139 Snad orel s křídlem vzpjatým, jenž let’ výše a směle ze slunce chtěl píti číše a hledal světlo, avšak příliš záhy šíp lovce na skal nahý sráz mrštil jej, v trest děsný jeho pýše. Máš pravdu, věřím již, neb rány této tíž já posud někdy cítím, mně zdá se, ze se stále někam řítím. Snad bludné hvězdy světlý vloček malý, v tvář země jenž se díval mezi skály, leč stržen vírem druhých částek záhy své musil zapřít snahy, chtít býti zemi blíž, host její stálý. Teď k cíli jsi se přiblížila, jak přišlas v tělo moje, jeť v tobě starých bolů síla, je nesmrtelnost tvoje! 140