Zimní jízda.

Zimní jízda.
Smrkovým houštím, březovým hájem, strniště středem, lučiny krajem, s větry jsme v závod vesele jeli, červánky nebem se rděly! Do lesa nazpět cesta se vine – bezlistou větví mnohý strom kyne, bezlistou větví větrů svár zmítá, poslední listí s ní lítá. V korunách holých mají ty stromy divoké nářky, stlumené hromy, výkřiky Sibyll, sirých vdov stony, zní to jak rozpuklé zvony! Není to něha májových plesů, motýlů honba po zkvětlém vřesu, lípy květ vonný v milenců vlasy, není zpěv mladosti, krásy! Hymna to živlů, nářek to duchů, zápasy duše v posledním ruchu, přírody vzdor to, jež nezná zhynu, nesnese smrt na svém klínu. 143 Zní to tak divě, mohutně, snivě, v bezlistých stromech na žluté nivě, sáhne to děsem v zlekanou duši, která v tom božství hlas tuší! Smrkovým houštím, březovým hájem, strniště středem, lučiny krajem, s větry jsme o závod vesele jeli, červánky nebem se rděly. Já musil myslit na ony kmety, jenž nosí v duších myšlének světy, v písních jenž mají stlumené hromy jako ty bezlisté stromy. Na ony věštce, velduchy v stáří, v jejichž se písni světa vír sváří, v struny jichž vzpjaté přes nebes kraje neznámý boží dech hraje. Žití máj přešel, lásky den, krásy, vážnější zpěv jim pějí teď časy, do tmy zří vážně sníh na vrkočích a tuchu věčnosti v očích! 144