Cestou k přívozu.

Cestou k přívozu.
Sen noci padl na nivy a kouřilo se z lesů, srp luny svit svůj truchlivý táh’ po uvadlém vřesu; i rákos, jenž se stále chvěl u rybníka, teď oněměl, jak ustrnul by v děsu. Teď čas, kdy zdá se v soumraku, že každý strom se hrbí, že padá hvězda s oblaků do strouchnivělé vrby; teď ona smutná hodina, kdy ten, kdo zbloudil, vzpomíná na tiché, teplé krby. Za mnou juž padla v náruč tmám mdlá silhouetta vísky, jdu sám a sám a klopýtám, zda kořen? či had slizký? mně zdá se v luny záblesku, že natáh’ se mi na stezku vaz shrbený a nízký. Teď ve tmách jdu, mně nad hlavou se těžká větev hnula, teď zdá se mi, že doubravou 17 kdes kola zaskřípnula, i biče praskot šleh’ mi v sluch, psů štěkání a bzukot much – Jak tma mne zahrnula! Hle přívoz tam, kde ku vodě se vrby staré chýlí; juž řetěz vržen do lodě, proud zahučel, vor kvílí; zřím obrovského vesla vzmach, a za ním v dálku, na vlnách jak světla pruh jde bílý. A dlouho stál jsem na hrázi do stínu oko noře, já zřel, jak měsíc zachází, jak roste noc jak moře. Mnou zachvěl děs, tak sám, tak sám! – Však v duši mé juž vzdor všem tmám tvůj záblesk vzplál, ó zoře! 18