Sen noci padl na nivy
a kouřilo se z lesů,
srp luny svit svůj truchlivý
táh’ po uvadlém vřesu;
i rákos, jenž se stále chvěl
u rybníka, teď oněměl,
jak ustrnul by v děsu.
Teď čas, kdy zdá se v soumraku,
že každý strom se hrbí,
že padá hvězda s oblaků
do strouchnivělé vrby;
teď ona smutná hodina,
kdy ten, kdo zbloudil, vzpomíná
na tiché, teplé krby.
Za mnou juž padla v náruč tmám
mdlá silhouetta vísky,
jdu sám a sám a klopýtám,
zda kořen? či had slizký?
mně zdá se v luny záblesku,
že natáh’ se mi na stezku
vaz shrbený a nízký.
Teď ve tmách jdu, mně nad hlavou
se těžká větev hnula,
teď zdá se mi, že doubravou
kdes kola zaskřípnula,
i biče praskot šleh’ mi v sluch,
psů štěkání a bzukot much –
Jak tma mne zahrnula!
Hle přívoz tam, kde ku vodě
se vrby staré chýlí;
juž řetěz vržen do lodě,
proud zahučel, vor kvílí;
zřím obrovského vesla vzmach,
a za ním v dálku, na vlnách
jak světla pruh jde bílý.
A dlouho stál jsem na hrázi
do stínu oko noře,
já zřel, jak měsíc zachází,
jak roste noc jak moře.
Mnou zachvěl děs, tak sám, tak sám! –
Však v duši mé juž vzdor všem tmám
tvůj záblesk vzplál, ó zoře!