Tak tichá, tulivá, s večerní hvězdou v skráni,
s pár stromů kytkami, jež do stínu se hrouží,
za těmi chatu jen si bájí vzpomínání,
tak silně, stromovím že slabý dým se krouží.
Vím, jistě, za chvilku skrz větve světlo tryskne,
jak létla bludička by, v poskoku svém kolem,
či v staré vrbě kdes tkáň ztrouchnivělá blyskne
a dlouhý stín a vzdech se zvlní hnědým polem.
A vskutku stalo se, teď v stromech dým a světlo
a obé najednou, jak šel jsem v zamyšlení,
a nevím posavad, čím nitro moje zkvetlo,
zda skutečný to svit, či pouhé zrcadlení?
Však přece jest a byl... Ó, hloubi nočních tajů!
Tak jsme se illusí a upomínkou zpili,
tak sami stíny zde jdem kolem samých krajů,
krok do tmy – sletíme... však i v tom jsme přec žili!
A v posled všecko jest jak krajina ta tichá,
na místo noci zde, nám Věčnost všecko cloní,
a jenom zhluboka cos upomínkou dýchá.
Zda sen, či skutečnost? – A hlava mdlá se kloní...
Po velkém červánku na nebi zbyla rýha.
Jak rána krvavá se do purpuru šklebí.
Ve starých topolech stín za stínem se stíhá
a z několika chat dým sloupem stoupá k nebi.
Ó, takhle v duši mít dnů svojich při západu
na všem tak teplý nach, své minulosti zbytek,
by volně se mi šlo jak ospalému stádu,
jež smutně ztrácí se do starých stromů kytek.
By jako z chatek dým šla modlitba má k výši:
„Dost, Pane, žil jsem již – co může přijít ještě?
Kam jsi mi pokynul, já pil jsem ze všech číší,
já poznal střechýlů i čilimníků deště!
Já pod lipami šel včel hlučných ve bzukotu,
já Tebe cítil jsem jak dómy gotickými
vlát dechem, budícím jen sílu ku životu,
jich květy na skráni jsem cítil, dýchal s nimi!
Nechť co jsi dal, jsi vzal, já za vše pravím: Díky!
vše bylo dobré tak, jak dal’s to, Svrchovaný!
a přece mírem tím, jest, cítím, převeliký,
krev proudem řine se z mé otevřené rány
jak z rýhy červánků na nebi otevřené,
v níž všecka nádhera dne srpnového zmírá,
ku které chatek dým se v modrém sloupu žene
a tratí ve stínech jak v pochybnostech Víra.
Ten horský mlýn, jakby byl srdcem kraje,
tak čile klepe v olšinách a břízách,
v nichž luny paprsek jak si pozahraje,
bys řek’, tam víly chodí v bílých řízách.
Po vlhké, rosou potřísněné trávě
se duchovitě jejich průvod plouhá,
jen oči přivři, vidíš, páž jich hravě
jak rovná kštice, útlá tak a dlouhá!
Jdou jako v snění, měsíc k nim se dívá,
kams za náhon se tratí do tmy slepé
a bříza hlavou jako v snění kývá
a horský mlýn jak srdce kraje klepe...
Na mýtince, kde bují rudý vřes,
na jemný stonek vzdušné třeslici
dne honbou unavený motýl kles’,
spjav, hotov k spánku, křídel dvojici.
Tak sedí tu, se tiše kolíbá
na stonku křehkém, vidina a sen,
jdu kolem, jak se stezka zahýbá,
a nad ním stanu tiše zamyšlen:
Jak z Psychy mé by atom odprysknul
a modrý v modrém vzduchu tady tkvěl,
jen vteřinu se kosmem zablýsknul
a vteřinu se na tom stonku chvěl.
Ó, blankytných ty křídel motýlku!
Jsi básnický mé duše posel snad?
Ó, pověz mi, jak v svoji postýlku
jsi na té třeslice stvol hravý spad’?
A mírním krok, jdu dále tišeji...
sám cítím, díl se chví tam duše mé.
Ó, motýlku, co marných nadějí,
co snů jsi symbol!... My se sejdeme!
Na křehké kolíbej se třeslici,
ty vločku z bezdna nebes azurných,
cos, bratrské to jest a zářící,
v mou duši padá s mokrých křídel tvých!
V ráz celá krajina dnes změněna!
Idylka v tragickou se prosu hatí!
Z tmy prozvukuje hromu ozvěna,
červánku proužky obzoru lem zlatí.
Jich rudý sled mrak chvatně polyká,
jsa hydře roven; u rybníka v sítí
svou slední notu chřástal zahýká,
a celý kraj se v šera propast řítí...
Již nerozeznám chaty v topolech.
Ty vichrem zmítány se prohýbají,
a ve titánských s živly zápolech
se v rukou obrů třtinami být zdají.
Těch obrů nezřených zde bouří roj,
jich páže z mraků chumáčů se šinou,
hrom – jejich hovor, hlásá vzpouru, boj,
z jich pravic blesky v kotoučích se řinou.
Jak z hloubi duní to, se odráží,
mře v dálce kdes a rychle zpět se valí,
jak obři by již nebes zápraží
se dotýkali... v směs vše splývá v dáli.
Má stezka jest již ručej. Horský mlýn
hrom přehlušil, jak obrovitou houbou
by kraj byl smyt, na všecko padl stín
a všecko dýše úděsem a zhoubou.
A nevím, jíti mám-li vpřed či zpět,
tu do topolu přede mnou blíž sítí
pták ohnivák, blesk, ve plápolu slét’
a topol hořící mi v cestu svítí!
Zem zaduněla při té hrozné ráně,
do které bouř se celou silou slila;
mrak roztrhl se na západní straně,
a zjevno bylo – bouře dozuřila.
Pár malých blesků v rákos zapadalo,
pár ozvěn táhlých z hloubi zadunělo,
a v topolech se světlo pousmálo,
to v okénku se u přístěnku chvělo.
Tam jistě modlili se při hromnici,
teď oddechli si – okna otevřeli,
a nyní vidím, kterak shasli svíci,
by za svou tichou prací dále spěli.
Mlýn klepe zas... Zní život v stromů stínu
a z luhů vstává, proudí silná vůně,
jde z balšámu luk, z metlic, planých kmínů
i z leknínů, jichž plna vodní tůně.
Na západě shasíná slunce v slávě,
jak vítěz po bouři se hrdě vznáší,
tříšť drahokamů hází ve klín trávě
a zlatým prachem do topolů práší.
Ó, taký večer míti v žití sklonku,
i umíraje dávat zář a plání!...
Ó, písni moje, budiž rovna zvonku,
jenž teď se ozval nad ztišenou strání.
Sij mír a klid svou notou sladkozvukou,
po bouřích všech všem srdcím zoufajícím,
když zvoník, mdlou jenž rozhoupal tě rukou,
sám klidným stínem bude v prachu spícím!