Idyla ze hřbitova.

Idyla ze hřbitova.
Un ange ouvrait sur nous son alle blanche. V. Hugo.
Na vršku klášter, dlouhá alej k němu; kol bujná pole až k hor modrých lemu, ve vzduchu skřivan, první jara host. Jdu alejí, jak druhdy v těžké dumy se ztrácí duch, nade mnou lípy šumí; ty vždycky mají luzných bájí dost, jak netměl by se ani mezi nimi ten starý hřbitov, jenž jak zbytek zimy sní v kráse máje, – věčná minulost. Cos jako hudba mojí duší táhne, zřím do života jako v číš, kam nahne se žíznivý ret – ale prázdno tam! zřím do něho jak do pohádky dětí, když k bábě řek’ jsem: „Pojď mi vyprávěti, já za pohádku hubičku ti dám!“ – zřím do něho jak v zemi zaslíbenou, leč hřbitov vidím, kde se vrby klenou, své druhy volám – ale stojím sám! Však nikoliv! Chci za vše vděčným býti! Zde jedna růže, již nemohla vzíti bouř v letu svém, ač z hrobů vykvětla. 84 Ta třpytná jiskra v děcka sladkém snění z mé duše létla v blahém roztoužení jak zlatá muška večer do světla; ta píseň hrála v mládí mého šero, jak v luny svitu spící na jezero by z dálky bílá labuť zaletla. Vše zmizelo! ó žel jen že tak záhy! Jak dávno tomu za domova práhy hnán musíval jsem na rozcestí stát! Mne osud rval jak list, jenž spadne s břízy, teď domů vrh’ mne – ale vše tu cizí, ni jméno otce nikdo nechce znát. Vše schvátil čas lačnými supa spáry, vše změnilo se – jenom hřbitov starý jak druhdy šepce: Dosti, pojď juž spat! A vítr zvěsti povídá mi divné, pták zazpívá a haluz lípy kývne. Ó přírodo, znám řeč tvou tajemnou! v tvé lásky hovor i v tvou bouři divou má píseň vpadla melodií snivou, nám srdce hrála hudbou vzájemnou. Jdu mezi rovy, ku květům se chýlím, a cítím vzpomínku, jež křídlem bílým se v modrém vzduchu vznáší nade mnou. I zastavím se, na kameny sedám, zde nebylo to – běda! marně hledám, 85 zde topol byl, kříž černý pod ním stál, zde zeď se zahýbala v koutek malý, zde, zde to bylo, kde jsme sedávali; což i tu památku mi osud vzal? Zeď zmizela, přede mnou hřbitov nový, kde byla mladost má, tam rovy, rovy... kde byla radost má, zbyl trud a žal. My byli děti; však z hrajících davu sem prchli jsme, já kladl horkou hlavu v klín tobě, štastný ve tvém objetí, já pozorovalpozoroval, ve tvém obličeji hrou kouzelnou,kouzelnou jak stín a svit se chvějí, jak ústa rdí se rovna poupěti, já do vlasů ti svlačec plet’ a bílý květ jabloň nad námi... Ten koutek milý v mé bude věčně žíti paměti. Ten zlatý vzduch i lučin zeleň smavá, zde tklivý chlad a vždycky vonná tráva, nad námi stará, zasmušilá zeď, pod námi město zahaleno v páry, hor na obzoru vlnovité čáry, ó vzpomínko, jen dál a dále leť! – Nad námi jako k stráži klášter šedý a zvonek s vížky jako na výzvědy se vyhoup’ časem zalkav odpověď! Zde hodiny jsme hrávali si v písku, vše bavilo nás, motýl na křovísku, 86 hlemýžď, jenž přes cestu lez’ do trávy, my nedbali, že vzadu hrobů řady; nám v hlavě vstali kouzelníci, hrady, i princezny a vil rej mlhavý, a když mé rámě kol tebe se pnulo, tu divem vše jak v báji oživnulo – Ó krásný čas! ó přelud prchavý! Pak život přišel, jeho sny a klamy; jak s větve pták tystys, drahádrahá, zmizela mi, sny dětství s tebou, pestří motýli. Ó jaký žal, my juž se neshledali! Já neviděl, jak do rakve tě dali, jak růžemi tvou hlavu ovili, jak svlačec vpletli v tvoje zlaté vlasy, že smrt se lekla tvojí bledé krásy a zachvěla se žalem na chvíli! Ó sladké dítě! holubičko snivá! Čím tobě žal a vášní vřava divá, čím naše radosti v tvůj rajský ples? Ty nevíš ani, co snů v mysli zkvetlo, co nad mou hlavou divých bouří letlo, co vrásek trud na čelo moje snes’, co zápasů a bojů, odříkání, co blesků plálo na mé bledé skráni, než první lístek vavřínu tam kles’! Dál osud hnal mne stále v divém spěchu, teď naposledy v domov ku výsměchu 87 sem zahnal mne do dětství edenu, však dřív jej zavřel minulosti branou a každou stopu zničil milovanou, mne prohnal mořem slz a plamenů. Však láska naše, ten červánek žití s tvým obrazem v mé duše temnu svítí, a blaží mne, jak tebe vzpomenu! – Na vršku klášter, dlouhá alej k němu; kol bujná pole až k hor modrých lemu, ve vzduchu skřivan, první jara host. Jdu nazpět alejí, zas v těžké dumy se ztrácí duch, nade mnou lípy šumí, ty vždycky mají luzných bájí dost, jak netměl by se ani mezi nimi ve kráse jara jako zbytek zimy ten starý hřbitov – moje minulost! 88