Zázračný květ.

Zázračný květ. Ballada, již jsem zpíval v den narození své dobré paní.
Když spal jsem, duch můj z těla vzlet’ si nejkrásnější hledat květ a prolet’ celý boží svět. Chtěl najít soujem krásy, něh, kam dobroty by paprsk šleh’, jejž hostit můž’ jen rajský břeh. A letěl, zčeřil obilí, na kterém vůní opilí se kolébali motýli. A letěl, padl do travin a slíbal rosný jejich klín, let’ vrbami, skrz olší stín. 38 A zpěvné duše spících hnizd, čím vlna šeptá, chví se list, lesk hroznů, jenž plá v amethyst; Květkvět svlačce s květem koukolu i stříbrný pel topolů, ze slunečnic hrsť plápolů, Aa vůni spící v liliích, měsíc, jenž visel na větvích, vše na svá křídla nabral tich. A prškami hvězd, poupaty, a hudbou noci provátý jak plný byl a bohatý! I našel tebe. – Jaký div! vše zbledlo, co snes’ z luk a niv, a žebrákem byl jako dřív. Chtěl tobě dát – čím oplýváš, vše květy – ty je v srdci máš, vše hvězdy – duše tvé jsou stráž. Neb zázračný jsi sama květ, jenž roste jednou za sto let, jejž nemá celý boží svět. Na oči dát jej – zjasní zrak, že duše lehká jako pták až k bohu letí do oblak. 39 Na hlavu dát jej – z únavy se vzchopí mdlý, kdo churaví, se potěší a uzdraví. Však na srdce jej položit, to znamená vždy šťastným být, vždy milovat a věčně žít!