Pod svítilnou Diogena v St. Cloud.

Pod svítilnou Diogena v St. Cloud.
Vzpomínám na Diogena, jakou měl to práci pilnou, člověka když umínil si hledat v světě se svítilnou. Ký to symbol snahy lidské, stále chodí, hledá, badá, třeba stokrát oklamaná, věčně svěží, věčně mladá. Hledá, hledá – někdy najde, pak ta práce stojí za to, pravý člověk – zázrak boží, vzácná perla v lidské bláto. Pravý člověk, který v těle srdce na pravém má místě, jenž v čas každý, kdy jej voláš, věrně se ti ozve, jistě. Jenž má ruce volné k činu, nadšení žár jenž má v zraku, ochoten je s tebou jíti, s tebou mříti bez rozpaku. 164 Mnohý hledá život celý na čele pot, nohu v prachu, hledá jako Diogenes duši v hrůze, srdce v strachu. Věru šťastný já mám osud, nehledal jsem příliš dlouho, mně svítilnou Diogena bylas ty, má věčná touho! Zavedlas mne mezi bratry, a já našelnašel, co jsem hledal, Diogen jak svítilnu svou,svou já jsem srdce vzhůru zvedal. A po každé byl to člověk, člověk celý, člověk pravý, díky tobě, Diogene, starý brachu holohlavý! Tak se našli Čech a Polák, v rodinu tam srostli silnou, v dešti, chladu, větru, bouři Diogena pod svítilnou. 165