Pod svítilnou Diogena v St. Cloud.
Vzpomínám na Diogena,
jakou měl to práci pilnou,
člověka když umínil si
hledat v světě se svítilnou.
Ký to symbol snahy lidské,
stále chodí, hledá, badá,
třeba stokrát oklamaná,
věčně svěží, věčně mladá.
Hledá, hledá – někdy najde,
pak ta práce stojí za to,
pravý člověk – zázrak boží,
vzácná perla v lidské bláto.
Pravý člověk, který v těle
srdce na pravém má místě,
jenž v čas každý, kdy jej voláš,
věrně se ti ozve, jistě.
Jenž má ruce volné k činu,
nadšení žár jenž má v zraku,
ochoten je s tebou jíti,
s tebou mříti bez rozpaku.
164
Mnohý hledá život celý
na čele pot, nohu v prachu,
hledá jako Diogenes
duši v hrůze, srdce v strachu.
Věru šťastný já mám osud,
nehledal jsem příliš dlouho,
mně svítilnou Diogena
bylas ty, má věčná touho!
Zavedlas mne mezi bratry,
a já našelnašel, co jsem hledal,
Diogen jak svítilnu svou,svou
já jsem srdce vzhůru zvedal.
A po každé byl to člověk,
člověk celý, člověk pravý,
díky tobě, Diogene,
starý brachu holohlavý!
Tak se našli Čech a Polák,
v rodinu tam srostli silnou,
v dešti, chladu, větru, bouři
Diogena pod svítilnou.
165