Samota.

Samota. – JOSEFU MAUDEROVI. –
Dvě hodiny jdeš vedrem, s tvého čela pot splývá, obzor prázdný nudou leká; tu rozpukaná zeď se v slunci bělá, a za ní trčí stromů hradba ztmělá a s jejich větví mír ti v srdce stéká. Zeď plná děr jest, v nichž motýlů kukly teď prázdné chvějí se a v slunci třpytí, modrého zvonku kalich zpola puklý, nad nímž se motýli a včely shlukli, se dívá hebkou pavoukovou sítí. Jdeš podél zdi a v sladce snivém dechu se zachvívají přísné borovice, zří dolů na tě mnohý svatý z plechu juž celý rezavý a v smutném echu zní, v letu když naň vrazí vlaštovice. Zeď nemá konce, bílou čarou běží, s dvou stran se úží, stromy houstnou, náhle zeď rozstoupla se, vzadu klášter leží... Ó stíny, jak jste hluboké a svěží! Co ticha padá s vás ve mysli sprahlé! 8 Kříž trčí nad portálem bez omítky, dvě ruce pod ním složené; dva svatí, jež oplétají planých růží snítky, zrak k nebi zvedají. Ó šeré zbytky juž zašlých časů, jež se nenavrátí! A fortna pusta, chodby opuštěné, na vížce kohout větru tahem skřípe, se střemchou klen se po oltářích klene a divizna do strmé výšky žene květ, s kterého svůj zlacený pel sype. Jdeš arkadami; místo skla, hle, vtírá se zeleň prázdných jejich do oblouků, a těmi když tvé oko v dálku zírá, hle, chumáč snětí jen, směs listů šírá, v ní hlučný ševel motýlů a brouků. A vejdeš vraty – jaká zeleň snivá, a jaký průhled v stromů šumné moře! Však prázdno vše a pusto, svlačec dívá se plaše na tebe a sosna kývá; zde bylo to, zkad zvon je volal k hóře. Obrázek Panny v kůru buků vbitý a pod ním známé veršíky – pak dlouhý a starý stůl, pár židlí, nerozvitý jasmínu keř vše zaclání a hbitý let včely nad tím jako píseň touhy. 9 A vzadu velká besídka, dva vchody v ní proti sobě, teď je plna trávy, a travou k ní též zarostlé jsou schody; tam druhdy bratry na chudičké hody zaháněl v chládek léta úpal žhavý. Zříš na zdech ještě ptáky malované a palmy divných barev, divných tvarů, juž polo deštěm smyté, oprýskané... Co minulosti v tvoji duši kane, co chladu na tě dýchá v června žáru! A ptáš se v duši: Je svět ještě v skutku? zde žíti, sníti byl by život pravý! A staré sosny šumí k tomu v smutku, pták plachý slétá dřínu na jahůdku a silná vůně dýše z vlhké trávy. Ó samoto! sem prchlas z města hluku, květ modrých zvonků tká tu lem tvé řízy, ty usmíváš se, podáváš mi ruku, já v klín ti padám v stínu jilmů, buků, jsem tvůj, jsem tvůj a celý svět mně cizí! Ty bohyně, silnější nad Madonnu, tys zvítězila v tomto lesním koutě. Co tobě skřek a nářek millionů? Co mudrc, jenž chce tajů zvednout clonu? Co otrok, jenž se plazí ve svém poutě? 10 Ty svaté sobectví! Co tobě stačí! Háv mnicha, mrtvý klid a zapomnění, v němž za dnem den jak stín za stínem kráčí, a živý hrob, po němž se svlačec stáčí, a němý vzdech a snění, snění, snění; Květkvět jahody, jež v ňadrech perly tají, mech plazící se kříže na úpatí, báj mystická o vykoupení, ráji, a vůně bílých růží, v kterých hrají si můry, noc když nachem hroby zlatí! Má bytost, jež se jak oř lítý vzpíná, po činu prahne žíznivými ústy, jak náhle chřadne, chladná klenbo stinná, když krov tvých snětí nade mnou se spíná, když vidím v slunci spící háj ten pustý. Chci žít! chci žít! chci světlo, nechť i pálí! chci ruch a bouřbouř, nechť s rozdrceným čelem! ne tichý rybník, proud chci, jenž se valí, chci žití jásoty a žití žaly, chci vlastním katem být i spasitelem! 11